Zatracení v pravdě

VI

Pohled Biancy:

Na tváři mě zalechtaly sluneční paprsky, prosvítají skrz malé okénko úplně u stropu.
Postavila jsem ze země, a shodila z ramen jeho deku. Všechno mě hrozně bolelo a ruce jsem nemohla dát do přirozené polohy kolem těla tím že jsem je měla celou dobu nahoru. Bolely mě záda a krk. Protáhla jsem se a pak jsem se nenápadně podívala na Madoxe, ještě spal. Ve spánku vypadal zranitelněji, černé vlasy mu padaly do obličeje... "Nedívej se na mě tak" zamrmlá rozespalé. Otočím hlavu nábok aby neviděl že se červenám. Promne si očí a postaví se. "Si roztomilá když se červenáš" skádlí mě.

"Jak jste se vyspala princezničko?" Zeptal se. Při pomyšlení na včerejší noc se mi obličej skřívi v nepříjemnou grimasu. "Hrozně mě bolí ruce od toho jak jsem je měla celou noc nad hlavou.. nešlo by s tím něco udělat?" Optála jsem se s nadějí v hlase.

Vypadalo to že nad tím opravdu přemýšlel ale i tak mě jeho odpověď nepotěšíla. "Zkusím s tím něco udělat ale musíme počkat na nejvyššího ten se vrátíaž zítra" Pousměju se, alespoň to zkusí. "Do té doby mi ruce asi upadnou" zamrmlála jsem si pod nosem.

V žaludku mi nepříjemně zakručelo. Podívála jsem se na Madoxe a ten se na mě podíval jako by chtěl říct neutikej! a potom odešel.
Tak jo. Je pryč, teď je má šance. Podívála jsem  se na suchý záchod který byl asi metr ode mě, problém byl v tom že mě řetězy na takovou dálku nepustí. Svlečou si jezdecké kalhoty a co nejvíc se posunu k míse.

Ruce jsem měla  úplně natažené dopředu a byla jsem v předklonu, každou chvíli určitě spadnu. Nakonec se mi ale podařílo vyčůrat. Natáhla si kalhoty na čím dál hubenější tělo.

Čekála jsem až se Madox vrátí, stalo se z toho za těch pár dní moje malá rutina - čekat až se Madox vrátí nebo na něj hledět nebo si povídat. Tentokrát mu to trvalo o hodně dýl. Podívála se na řetězy. Na zápěstích jsem je měla pevně utažené a u stěny byly řetězy pevně zakovane do stěny. Je nereálné aby se mi od tud podařilo utéct. Pokud ano, musela bych hodně ublížit Madoxovi, ne-li ho zabít a to nechci, protože se o mě stará a je se mnou. Jedině kdybych dostala zase tu ataku. Ale nic o ní nevím, nevím co se mi může a nemůže stát. Mohla bych při tom ublížit i lidem co mám ráda? Nebo ublížit i sobě? Myslím si že by mi to mohlo výrazně pomoct v boji ale zapnout to dokážu jen při velkém vypětí emocí.. musím zjistit jak se to ovládá a jediný kdo to ví je Nejvyšší... "Nad čím přemýšlíš?" Cukla jsem sebou. Přede mnou stál Madox a v rukách držel tác s jídlem. Všimla jsem si že dveře celý byly otevřené dokořán. Madox si všiml mého upjatého pohledu na otevřené dveře, pak se podíval na dveře a na mě. Věří mi, ale můžu věřit já sobě?

"Co? Nad ničím" odpovedela jsem na jeho předchozí otázečku.
Sedla jsem si a on predemne položil tác s jídlem, on sám si sedl naproti mě. Na tácu byl  talíř s kusem masa a rýže, v jedné misce byla polévka a v druhé zelenina, a velká sklenice vody.
"Vím že toho není moc ale dvě porce jídla si vzít nemůžu.. včera jsem odnesl dvě a už se to schánělo" přikývla jsem, chapala jsem to. Zařazeně jsem se na něj dívala a čekála až mi povolí jíst, přeci jen bylo to jeho jídlo a neměl by se o něj se mnou dělit. "..tak jez ne?" Zasmál se.

Vzala jsem húlky a uždibla si kousek masa. Bylo moc dobré. Madox mě chvíli pobaveně pozoroval ale po chvíli se dál sám do jídla. Potom jsem si vzala jen rýží a zeleninou protože maso jsem chtela Madoxovi nechat. "Můžu?" Ukázala jsem na pohár vody. Jen přikývl, vzala jsem pohár s vodou a plnými doušky jsem se napila. Pár kapek vody mi blaženě steklo po bradě, setřela jsem je, a podála pohár Madoxovi, a on dopil zbytek.
Vzala jsem si ještě pár soust jídla ale zbytek jsem se rozhodla nechat svému zachránci.

"Proč nejíš? Nechutná ti snad?" . Záporně jsem zakyvala hlavou. "Chutná.. je to moc dobré ale je to tvé jídlo"
Madox chápavě přikývl. Hůlkami utrhl kus masa a nabídlmi ho, chvíli jsem váhála ale potom jsem si nabízené maso vzala.

"Je to opravdu moc dobré" olízla jsem si rty. "To jsem rád" pousmál se. Seděl ke mně tak blízko že jsem cítila jeho vůni. "Nevíš kdy přesně se vrátí výprava s Nejvyšším?"Zeptala jsem se. Zdál se tou otázkou být poněkud zaskočený, dožvýkal sousto a odpověděl mi. "Zítra brzo ráno.. proč se ptáš?"

Mám mu opravdu říct pravdu. Můžu mu věřit? Co když je to jen přetvářka?  "Potřebují zjistit víc informací o víš čem." ukázala jsem prstem na ránu kterou jsem mu předevčírem způsobila.

"Nevím jestli ti to řekne" zapremýšlel na hlas a mě to taky donutílo zapřemýšlet. "Víme že jsem důležitá.. nevíme jak? Proc? Ani pro koho.. víme že při.. budem tomu říkat ataka.. mě popadne.." Je těžké to říkat nahlas.
".. velká síla, mám rudé očí a určité schopnosti které mám už jako vila se mnohonásobně zvětší" dokončila jsem svůj prolog.

"A jak to zpustíš?" Najednou se mi v hlavě vybavila velmi stará vzpomínka.

Přijdu k většímu jezírku. Zuju si malé botky a nohy dám do chladné vody. "Princezničko.. pojďte okamžitě do zámku" přiběhne ke mně služebná. Pomůže mi nazout botičky. Chytnu ji za ručku. "Co se děje?" Optám se.

"Všechno je v pořádku.. jen sousednímu králi království Ekvádorskému unesli loupežníci syna.. a teď jsi jdou nejspíš pro vás princezno.. ale nemusíte se bát tady jste v pořádku" ubezpečí mě má chůva. Opravdu nemám strach.

Poznala jsem že mě chůva vede do tajných Chodeb. Šla tak rychle že jí mé malé nožičky nestíhaly. V tom se ozvala obrovská rána, okno se roztříštilo a v okně se objevila mužská silueta, která seskočila na zem a namířila jsi to k nám. Chůva mě strhla za sebe. Začala jsem se klepat a po tvářičkách mi stékaly slzym. Přes chůvu jsem útočníka neviděla. Břichem chůvy vykouklo ostří nože, krev vystříkala a byla až na mém obličeji... Chůva se zřítila k mým nohám. Všechno se odehrávalo rychle.
Ruce se mi začaly třást, nechápala jsme co se to děje.

Zachvátila mě panika, strach, bezmoc, s každým krokem kdy mi ten muž byl blíž ty pocity narůstaly. V puse mi vyrostly poprvé tesáky, v rukách jsem cítila neobyčejnou silou. Vrhla jsem se po útočníkovi, vůbec netušil co se to děje a v mžiku padl k zemi mrtvý..

"A to je to podstatné" schrnula jsem všechno Madoxovi. Ten na mě několik minut vytlemene hleděl.

Začal pokládat doplňující otázky. "Kolik ti bylo?" V hlavě jsem si to rychle započítala. "Prince unesli v 7.. to znamená že mi muselo být 5 maximálně 6 let"

Hned na to se ptal dál. "A co bylo po tom?"
To jsem už musela popřemýšlet dýl je už to přeci víc než dvacet let.
"Dostala jsem novou chůvu.. zjistilo se že je to šéf loupežníků, muž kterého jsem zabila..potom měli asi nového vládce" nezávazně jsem zakyvala hlavou " a taky jsem poprvé zjistila že mi má vílí podstata zůstala.. tesáky mám právě od té doby, jsou ale menší než mám při atace... Nikomu jsem to tehdá neřekla." Dokončila jsem.

Nejspíš to potřeboval zpracovat, stejně jako já a tak bylo pár chvíl ticho.
"To by možná dávalo smysl.." zapremýšlel nahlas Madox. "Nevím kolik přesně mi bylo když unesli prince a stalo se tohle ale pamatuji si že už jsem tady byl.. a zbudil se obrovský poprask když zvědi donesli zprávu o tom že je vůdce mrtvý a princezna je.. promiň mi ten výraz... Zrůda?" To mě překvapilo a donutilo mě to ještě víc zapremýšlet.

Co když je to ten důvod proč mě unesli? Co když tehdy přišli na to jaká jsem a jakou silnou moci vládnu. Nejspíš v tom bude něco víc než jen ataka, musí ve mě být ještě něco, něco proč mě tady drží...

Další díl na světě

Doufám že je to pro vás napínavé a nutí vás to přemýšlet a hezky si pospojovat různé informace dokupy.

- čarodějka ❤️