Zatracení v pravdě

XXXI

(pohled Biancy)

Reluctant heroes(Slow cover) - LovelyMusicHeroc

Nohy mě i po tak krátké chůzí pekelně bolely. Na chůzi jsem si za poslední tři měsíce odvykla, a teď byly moje svaly úplně slabé.
A bolely tak, že mi nedovolovaly usnout.

Obloha byla potažená tmavě modrou látkou na které se třpytily malé, bílé drahokámky. Byla jsem natolik okouzlená tou překrásnou podívanou že jsem si nevšimla že nejsem jediným pozorovatelem.

Cítila jsem se tak příjemně dokud jsem neslyšela tiché zvuky. A potom, i letmý dotek našich kolenu ale to už jsem zase zamrzla. V mém mozku se aktivoval jeden konkrétní spínač a to panický. Nemohla jsem se pořádně ani nadechnout, mou hruď tížil obrovský balvan. Jen on, o tam neměl ani tušení.
Slyšela jsem hluboký nádech a potom. "Potkali jsme se v lese, zabila jsi oba dva mé pomocníky ale já tě tehdy přepral.. a když jsem ti do těla vpravil to uspávadlo.."Byla jsem překvapená jeho jednánim ale pozorně jsem ho poslouchala.".. těsně před tím než jsi usnula jsem tě políbil, od té doby mě to k tobě táhlo a potom, když na tobě dělali ty pokusy. Bolelo mě z toho srdce, odpousť mi to, chtěl jsem zasáhnout ale nemohl jsem. O to víc jsem se ti snažil pomáhat a chránit tě, začal jsem si uvědomovat že i ty ke mně cítíš něco víc. Ani si nedokážeš uvědomit jak šťastný jsem byl když jsme se poprvé políbili, utekli spolu, a když jsme se poprvé milovali. Tak samo bolest kterou jsem prožíval když mi tě odnesli, ty mučivé měsíce... Eh.. a potom tu radost když jsem tě držel opět ve své náručí. Už poprvé když jsme se potkali jsem poznal že jsi silná a proto vím, že překonás i svůj strach. " Ukončil svůj sahodlouhý monolog.

Proč si to nepamatuju?! Museli jsme být tak sťastní a zamilovaní..
Ta bolest kterou jsi musel prožít- proč je mi ho teď líto? Proč tesknu po svých vzpomínkách. Proč?
"Já si- to... Nepamatuji" Řekla jsem šeptem.

Podívala jsem se mu do očí ale hned zase sklopila zrak. "To nevadí, všechno ti řeknu! Opravdu.. nebudu na tebe tlačit..." Natáhl se pro mou ruku a chtěl jí stisknout to už jsem ale měla slzy v očích a ruku mu vytrhala. Rychle jsem se otočila a lehla si zády k němu. Nezvládnu to! Prostě to nejde! Několik slz mi začalo stékat po tvářích a odkapávat na zem.
Pevně jsem semkla víčka a snažila se uklidnit svůj zběsilý tep.

Slyšela jsem jeho tiché nadávky. "Potřebuju čas." zašeptala jsem do ticha noci.
A po několika minutách jsem se ponořila do říše snů ale klid jsem neměla ani tam.

...

"Madoxi nedělej si ze mě srandu, už je tma a já jsem unavená..prosím" Natáhla jsme se pro jeho ruku, propletla s ním prsty.

"Už jsme skoro tady, mám pro tebe překvapení" krátce na mě pohlédl ale pak se zase věnoval cestě.

V nose jsem cítila vodu, slyšela jsem tekoucí vodu a zpěv žab a cvrčků ale vodu jsem neviděla. Až potom se otevřel kouzelný pohled na klidné jezero osvětlené měsíčním světlem.

"To je..." Slova mi uvízla v hrdle při pohledu na tu krásu. "Nádhera" dokončil za mě.

"Pojď" pobídnul mě. "Cože teď?" Vyjela jsem překvapeně na něj. "A kdy jindy?" Zeptal se posměšně.

Do vody se mi nechtělo, byla tma a celkem chladno. Bylo jaro ale i přesto teploty nevysplhaly nad 20 stupnů, typovala jsme že brzo bude leto. Těšíla jsem se na léto.