Zatracení v pravdě

XXIX

Viděl jsem ji tam. Ležela stočená v koutě, nehýbala se. Okamžitě jsem stuhl, snažil jsem se zaznamenat nějaký pohyb jejího hrudníku.
"Otevři to!" Vyštěkl jsem na Stefana

Jakmile cvakl zámek opřel jsem se do dveří takovou silou, že se rozletěly a narazily do zdi.
Rozběhl jsem se k ní a sjel se po kolenech. Začal jsem si jiji zvedat do náručí aby neležela ve svých vlastních výkalech a zvratcích. Přetočil jsem ji na záda a odhrnul ji špinavé vlasy z obličeje.
Měla zavřené oči ale dýchala! Dýchala!

Byla úplně hubená, tváře měla propadlé a... Břicho měla vypouklé. Zamrkal jsem a sáhl na něj. Bylo tam. Neměla na sobě vůbec žádné oblečení, jen pár carů roztrhané látky.
S hrůzou jsme položil dlaň na její zvětšené břicho. V ten moment mě něco koplo. Malý uzlíček štěstí, který nosila pod strdcem. Začaly se ve mě míchat pocity. Byl jsem náštvaný nebo šťastný. Byla vyhublá, nemohl jsem odhadnout v jakém měsíci je... Mohlo to dítě být mé?
Slyšel jsem za sebou Stefanovy kroky. "Ona je- je- těhotná" poslední slovo jsem zašeptal nešlo mi to přes jazyk.

Po tvářích mi začaly stékat slzy. Konečně jsem ji měl. Ignoroval jsem všechno kolem, soustředil jsem se na ni. Zároveň ve mně rostla zloba, když jsem viděl jak vypadá. Byla úplně vyhublá, ležela ve špíně. Zuřil jsem.
"Musíme ji dostat od sud" Promluvil roztřeseným hlasem Stefan a začal mě nervózně tahat za ramena. Ani jeho to nenechávalo klidným.

Zvedl jsem ji, byla tak neuvěřitelně lehká. Ani se nepohnula, jen ležela v mé náručí. Vyšel jsem s cely a Stefan ji zase zamkl.
"Pomozte nám!" Volaly hlasy z jiných cel.

"Prozradí nás!" Štěkl jsem na Stefana.

Podrážděné se na mě otočil. "Já vím , kurva! A přestaň se chovat jako malé dítě které našlo svoji hračku!"
Ignoroval jsem jeho poznámku, není čas, ztrácet čas.

Rozběhl jsem se chodbou za Stefanem. Trošku jsme to nedomysleli, jak dostaneme Biancu z paláce?!
"Zadním vchodem" odvětil Stefan.
Nadhodil jsem si Biancu v náručí, aby se mi lépe nesla.

Běželi jsme dál chodbou. Zakopl jsem ale naštěstí jsem se udržel rovnováhu a v ten moment mi nad hlavou proletěl šíp. Ikdyz nenašel svůj cíl, mě, zabodl se do zad Stefanovi.
Ikdyz to nevypadalo jako hluboké, tak se zkácel k zemi. Ihned jsem se ho pokoušel zvednout, nešlo to. Nemohl jsem nést oba. Co teď? Stefan pro mě obětoval touhle akci život. Pomohl mi a stal se mým přítelem... Ale Bianca je moje láska, je to Daiva a dědička Firewelnu jediná.. a je- je těhotná... "B-ěž!" Zasípal Stefan.

Naposledy jsem se k němu otočil a naznačil rty slovo děkuji. Zakýval jen hlavou a v ten moment já zabočil za roh.

Stefan se je pokusil zadržet. Bohužel mu na to nezbyly síly a jen tak ležel na zemi. Šíp mu naštěstí nepronikl hlouběji do těla ale porušil svaly kolem. Kdyby se to zahojilp nejspíš by se neobnovila plná funkce končetiny... Ale v to nedoufal, věděl co ho čeká za zradu.

Smrt.

Běžel jsem dál uličkou. Kroky se vzdálily. A mě poháněly hned dvě myšlenky, mámBiancu a taktéž to, že Stefan nesmí zemřít zbytečné.
Konečně jsem našel ony dveře, stačilo jen zatáhnout za kliku a byl by venku, když v tom sebou začala Bianca zmítat tak moc že mu vypadla z náručí.
Ještě stihl zbrzdit pád. Když se k ní sehl, doširoka otevřela oči.
Hleděl do těch překrásných modrých očí. Něco jim chybělo, ten život.... a láska.

Byl by se do těch očí díval až doteď kdyby za sebou opět nezaslechl kroky. Rychle jsem ji zvedl opět do svého náručí. Ikdyz byla úplně zmatená, nebránila se, což mě překvapilo.
Zatáhl jsem za kliku a do šera místnosti zasvětilo silné, polední sluníčko.
Přivřel jsem očí a pokračoval dál.
Naštěstí jsme se nacházeli hned u lesy. Ještě jsem za sebou rychle zabouchl dveře.