Příběh draka

kapitola 50.

Vyrazili jsme zhruba v deset hodin. Všechno bylo jak jsem naplánovala. Já jsem jela opět s Cassarasem a Sebastianem, v dalším byl jen řidič a v těch dvou byli čtyři lidé plus řidič. Bylo jsme dokonale připravení a v jednu hodinu jsme byli na místě. Museli jsme čekat kousek odtud schovaní v autech ale bylo nám jasné že dříve nebo později na nás někdo přijde. Akorát jsem doufala že to nebude dřív než dostaneme rodinu Neli a Lily. Hřbitov se nacházel jen kousek od mamky domu a tím pádem jen kousek od domů Neli a Lily. Seděli jsme v autě když v tom jsem zahlédla známé tváře. Všechny čtyři. Šli společně na hřbitov. Tím pádem je to dneska přesně jeden a půl roku od našeho prohlášení za mrtvé. Všichni čtyři vešli na hřbitov a v ten moment jsem sáhla po vysílačce.

Já: ,,Jdeme. Neli a Lily, připravte se."

Vylezla jsem z auta a za mnou Neli, Lily, Cassaras a Sebastian. Nás pět mělo jít na hřbitov. Pomalu jsem se vydali na hřbitov. Neustále jsem se rozhlížela zda někdo není někdo kdo by nám způsobil potíže. Ale nikoho jsem prozatím nepostřehla. Vešli jsme na hřbitov a já jsem poslouchala. Nakonec jsem je uslyšela jen kousek od nás. Vydala jsem se za tichými hlasy a pak jsme se najednou ocitli jen kousek od nich. Všimli si nás ale my sme všichni měli kapuci a masku. Vydali jsme se pomalu k nim. Byly vidět jejich zmatené pohledy. Nakonec jsme se zastavili asi pět metrů od nich. Otočila jsem hlavu a kývla na ostatní. V ten moment jsem si všichni sundali masky a kapuci. Teď byl pohled rodičů Neli a Lily ještě zmatenější. Ale jakmile ty dvě šli více dopředu a stouply si vedle mě, jejich pohledy se změnili. Pak se Neli a Lily vrhli do náruče každá ke svým rodičům. Bylo tak dojemné že i mě se chtělo brečet. Byla jsem hrozně ráda že ty dvě jsou šťastný. Že také konečně můžou být se svou rodinou. Najednou se ale ozvalo opět to mě známé cvaknutí.

Já: ,,K zemi!!!"

Sotva jsem to dořekla, začala palba. Všichni jsem se schovali za hroby a krčili se. Pak palba přestala. Měla jsem vztek. Takový vztek.

Já: ,,Ted všichni poběžíte k autům! Ať se děje co se děje!"

Sebastian: ,,Já tě tu ale nenechám."

Cassaras: ,,To rozhodně nemám ani já v úmyslu."

Já: ,,Tak fajn ale zbytek musí ihned pryč!"

Podívala jsem se na Neli a Lily.

Já: ,,Dostaňte je odsud!"

Neli a Lily neváhaly a vzaly svoje rodiče a běžely s nimi pryč. Já jsem se začala soustředit na ty parchanty.

Já: ,,Tak fajn, dáme se do toho."

Vzala jsem luk, vylezla z úkrytu a začala střílet jako šílená. V ten moment se přidali i Cassaras se Sebastianem. Jedna rána za druhou. Jedno probodnuté tělo za drahým až jich tam zbylo jen pár. Ty už jsem musela vzít zblízka. Uklidila jsem luk a vytáhla katanu. Začala jsem útočit až nakonec padl na zem i poslední muž. Jen doufám že jsem nikoho nezabila. Nechci zabíjet pokud to není buď a nebo. Pokud nemám na vybranou. Ještě jsem se rychle ujistila že jsou Cassaras a Sebastian v pořádku a pak jsem se všichni vydali k autům. Sotva jsme vyběhli že hřbitova, sáhla jsem po vysílačce.

Já: ,,Jeďte, rychle!"

Vašek: ,,Ale Taro...."

Já: ,,Dělejte jeďte!"

Už z dálky jsem slyšela jak nastartovala auta a rozjela se. Běželi jsme k poslednímu autu, když v tom mě chytil Cassaras a srazil k zemi. Chvíli na to auto vybuchlo. Zděšeně jsem se na to koukala ale pak jsem se sebrala a rychle se zvedla. Všimla jsem si že se k nám blíží dobrých dvacet mužů. Začala jsem přemýšlet a pak mě něco napadlo.

Já: ,,Pojmeme to trochu jiným způsobem."

Rozběhla jsem se směrem kde byl můj dům a Cassaras se Sebastianem běželi za mnou. Brala jsem to přez lesy a pole až jsme se tam dostali. Alespoň na chvíli jsme ty chlapy setřásli. Ale já jsem neběžela k domu. Běžela jsem kus pod něj. Běžela jsem tak rychle jako nikdy předtím. Když jsem byla konečně na místě, tak jsem se zastavila. Zapískala jsem a zanedlouho už se ke mě hnalo sedmnáct nádherných koní. Usmála jsem se a když doběhli, pohladila jsem je. Tohle by mělo stačit. Pak mě konečně doběhli ti dva.

Sebastian: ,,Co hodláš dělat?"

Já: ,,Vezmeme je. Vezmeme je všechny. Mám nápad ale musíte mi je pomoct osedlat."

Cassaras: ,,Ty chceš do pár minut osedlat patnáct koní?"

Já: ,,Sedmnáct a jo, chci."

Sebastian: ,,Tak se do toho pustíme. Kde jsou sedla?"

Cassaras si povzdechl.

Cassaras: ,,Mám příšerné deja vu."

Rozběhla jsem se do sedlovny. Byla tu spousta sedel. Holt budu muset každému dát jedno aniž bych věděla čí je čí. Naštěstí pro nás to byla sedla vesternového typu. Podala jsem Sebastianovy jedno sedlo a já vzala další. Cassaras mezitím nahnal všechny koně na dvůr a tak jsme to měli snazší. Byli jsme extrémně rychlý. Sedla jsme měli nandaná za deset minut, což bylo neskutečné. Pak jsme museli ještě nandat uzdy a bylo hotovo. Otěže jsem přivázala k hrušce aby jim nespadly a pak jsme všichni vylezli na nějakého koně.

Já: ,,Poběží za námi, nemusíme o to mít starost."

Oba dva kývli a vyjeli jsme. Bylo to až neuvěřitelné. Jeli jsme tak rychle jak to šlo. Ale než jsme se nadáli, byli jsme daleko. Oddechla jsem si. Teď už nás nedoženou. Mohli jsme zpomalit. Teď už se jen dostat se všemi koňmi do úkrytu.

...

Byl podvečer když jsme dorazili k úkrytu. Sesedla jsem z Peggy a zaklepala na dveře. Otevřeli se dokořán a mamka mi skočila okolo krku.

Já: ,,Musíme ihned jet. Ihned!"

Mamka překvapeně přikývla a šla dovnitř. Za chvíli vyšli i všichni ostatní a jakmile tam byli úplně všichni, začala jsem vysvětlovat.

Já: ,,Poslouchejte. Musíme všichni pryč. Musíme do bezpečí."

Táta: ,,A kam?"

Já: ,,Tam kde jsem byla v bezpečí celou dobu já. Dostanu vás tam, ale budu vám muset leccos vysvětlit. Víte, asi si budete myslet že jsem totálně vyšinutý cvok ale prosím, věř te mi. Kvůli mě."