kapitola 43.

29 1 0
                                    

U koní jsem strávila asi hodinu. Užívala jsem si jejich přítomnosti a pozornosti. Pak jsem se ale už vrátila za ostatními do domu. Mezi tím prohledal Cassaras celý dům a zkontroloval zda nehrozí nějaké skryté nebezpečí. Z mého starého pokoje se stala základna a tak jsem sebou praštila do postele a ponořila se do vzpomínek. Do těch nejstarších i do těch bližších. Změnili se hodně? Vypadají moji blízcí jinak? Nebo se jinak chovají? Tyhle otázky už mě pomalu ale jistě ničili. Zvedla jsem se do sedu a v tom jsem zaslechla divný zvuk. Začala jsem se na něj soustředit a pak mi došlo co je to za zvuk. Skřípání brzdícího auta. Vyskočila jsem z postele a dostala se k nejbližšímu oknu kterým je vidět na příjezdovou cestu. U domu zastavilo černé auto a po chvíli z něj vystoupila žena s hnědými vlasy a po ní dospělý kluk také s hnědými vlasy. Dech i tep se mi zrychlil a já začínala mít jakýsi záchvat. Najednou mě někdo vzal za ruku a odtáhl do pokoje. Pak se na mě otočil.

Sebastian: ,,Promiň, ale museli jsme do pokoje. Cassaras řekl ať tě sem odvedu."

Jen jsem přikývla. Co má ale sakra Cassaras v plánu? Nakonec i on vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.

Cassaras: ,,Jdeme, rychle."

Já: ,,Jak jako? Kam jdeme?"

Cassaras: ,,Pryč. Než se spojíme s tvojí rodinou a rodinou Neli a Lily tak musíme vědět všechno."

Já: ,,To jako myslíš vážně?!"

Cassaras: ,,Myslím a teď rychle pojď."

Bez keců mě vzal za předloktí a odvedl na balkón, kde si počkal až slezu a pak jsme se vydali zpět do lesa. Po třech letech jsem viděla svoji rodinu a on mě odvede?! Jako vážně?! Byla jsem na něj naštvaná ale druhou stranou jsem to chápala. Nechtěl riskovat. Všichni šli rovnou do chaty. Já jsem si udělala pohodlí na sedačce ale pohled jsem měla zabodnutý do země.

Cassaras: ,,Dobře, tady prozatím zůstaneme. Budeme se střídat a hlídat Tařin dům. Já hned vyrazím."

Všichni přikývli ale mě bylo jasné že u mě je mu to jedno jelikož mě na stráž nedá. Já budu celou dobu tady. Povzdechla jsem si. Co jenom budu dělat? Vyšla jsem tedy ven z chaty a rozhlédla jsem se. Mohla bych si dát nějaký trénink. Pak mě ale něco napadlo. Ten luk. Ten luk se kterým jsem trénovala musí být v zahradním domku. Teda pokud ho mamka nedala někam pryč. Musím si pro něj dojít, ale dnes ne. Místo toho jsem si došla pro nože a začala trénovat různé útoky. Zrovna jsem dělala otočku když se můj nůž zasekl o jiný. Sebastian zastavil můj útok a prohlížel si mě.

Sebastian: ,,Nepotřebuješ náhodou společníka?"

Já: ,,Hmmmmm. Asi by se mi nějaký hodil."

Věnovala jsem mu svůj milý úsměv a zaujala pozici. On se postavil naproti mě. Neměl stejné nože jako já. On měl klasické bojové nože. Každopádně, nás souboj začal. Sebastian zaútočil první. Jeho útok jsem vykryla a zaútočila jsem. On jen tak tak vykryl ten můj a tak jsem v rámci tréninku na sebe útočili. Tento trénink trval asi dvě hodiny. Dvě hodiny neustálého útočení na sebe. Nakonec jsme oba padali únavou a pravdou je že oba jsme schytali pár ran. I když Sebastian na tom je asi trochu hůř.

Sebastian: ,, Jseš dobrá."

Já: ,,To ta taky."

Divila jsem se že jsem že sebe vůbec vydala slova při tom jak jsem popadala dech. Svalila jsem se na zem a zhluboka dýchala. Po chvíli jsem ucítila že Sebastian si lehl vedle mě a také popadal dech. Tak jsme tam takhle leželi se snahou se uklidnit. Nakonec se Sebastian posadil a začal mě pozorně sledovat. Obrátila jsem na něj svůj pohled s otázkou v očích.

Já: ,,Co je?"

Sebastian najednou ztuhl a rychle odvrátil pohled.

Sebastian: ,,Nic."

Zmatená jsem se posadila a zkoumavě jsem si prohlížela. Na chvíli se mi podařilo kouknout se mu do tváře. On se červená? Teď jsem byla ještě znatelnější. Nakonec se Sebastian postavil a podíval se na mě.

Sebastian: ,,Nepůjdem si pro něco k pití?"

Já: ,,To je dobrý nápad."

Sebastian ke mě natáhl ruku a já ji přijala. Vytáhl mě na nohy jako bych byla pírko. Ani jsem nemusela nic dělat. Až teď jsem si uvědomila že při tom souboji zřejmě nepoužíval svou plnou sílu. Oba jsme šli do chaty ale se zklamáním jsme zjistili že tu není nic k jídlu ani k pití. Povzdechla jsem si.

Já: ,,Budeme muset dojít do obchodu. Jenže já nemám peníze."

Sebastian: ,,Takže?"

Já: ,,Vím kde by mohly být peníze ale jestli nás uvidí Cassaras, tak nás oba zabije."

Sebastian: ,,To asi jo."

Já: ,,Takže opět nezbývá jiná možnost než něco ukrást. Už zase."

Sebastian si povzdechl a oba jsme se vydali ven. Pak mě ale něco napadlo.

Já: ,,Teď jsem si vzpomněla že kousek od tud je potok. Můžeme se prozatím napít tam."

Sebastian: ,,Tak dobře."

Vydala jsem se do lesa směrem kde by měl téct potok. A asi po čtvrt hodině hledání jsme ho konečně našli. Nabrala jsem si vodu do dlaní a napila jsem se. Nebylo to úplně nejlepší a ani nechci vědět co v tom všechno je, ale pro teď to bohatě postačilo. Když se Sebastian napil, ještě jsem si vyčistila jednu ránu kterou jsem měla na ruce. Byla sice maličká ale pěkně pálila. Pak jsme se společně vydali zpátky k chatě. Cassaras tam ještě nebyl. Neměl se už vrátit? Asi ne. Ale úplně se mi to nelíbilo. V chatě jsem si lehla na sedačku a odpočívala. Všichni většinou odpočívali nebo si povídali. Sebastian si lehl na matraci kterou jsme dali na zem aby si všichni měli kam lehnout a vypadalo to že usnul. Mě ale stále vrtalo hlavou kde je Cassaras. Už by se měl vrátit. Po hodině ležení mi to nedalo. Vzala jsem si mikinu a šátek přez obličej a vyplížila jsem se ven. Okamžitě jsem zamířila k domu. Možná že si dělám zbytečné starosti. Dostala jsem se na místo kde jsme se schovali i předtím a začala jsem pohledem hledat Cassarase. Ale nenašla jsem ho. Čeho jsem si ale všimla, tak bylo že před domem je až moc aut. Černých aut. A najednou mi to došlo.

Příběh draka Where stories live. Discover now