Láska navzdory osudu

1. Je čas žít

Sid seděla ve svém podnájmu, byla to malá garsonka, ale jí to bohatě stačilo. Byl to nový začátek, konečně může žít svůj život. Už žádná hloupá škola kterou nesnášela, rodinné sklárny jí nikdy nezajímaly. Teď už měsíc pracovala v místní zoo, zatímco rodina si myslí, že je na škole ve státech. Tohle plánovala poslední tři roky a teď se jí to podařilo. Teď musela doufat, že zvládne pracovat co nejdéle a rodina pak už konečně bude muset přijmout fakt, že chce žít po svém. Kdysi si myslela, že po tom co se jí stalo je bude víc zajímat co chce, ovšem hluboce se mýlila. Babička se rozhodla tvářit jako by se vůbec nic nestalo a zbytek rodiny se podřídil. Roky v Praze na internátu a hlavně v rodině její nejlepší kamarádky jsou směsicí štěstí, smutku a bolesti. Minulost jí stále pronásleduje, nikdy se úplně nezbaví následků, které na ní události staré skoro deset let zanechali. Musí se snažit hodit minulost za hlavu, teď je čas žít. Podívala se na poličku nad televizí, měla tam dvě fotky v rámečcích. Ani na jedné však nebyla rodina, vlastně byla svým způsobem, protože rodinu nemusí spojovat jen pokrvení pouto.

V zoo se jí líbilo, paní ředitelka byla úžasná, znala její rodinu a přesto jí přijmula. Dala jí šanci na to, aby sama za sebe dokázala co umí a hlavně si splnila sen o vysněné práci. Chtěla pracovat se zvířaty od malička, ale to nebylo pro babičku přijatelné. Ta jí naplánovala život přesně podle jejích představ. Sid si zoo i lidi v ní oblíbila, všichni byli moc fajn. Jediný kdo jí nevzal na vědomí, byl Adam Hruška. Prostě jí ignoroval, ale tak to měl vlastně skoro se všemi lidmi v zoo. Stranil se jich, byl to samotář, skvělý ve své práci, ale věčně schovaný ve svém milovaném pavilonu. Její kolegyně od žiraf Eliška jí o něm něco málo vyprávěla, svoje přidala i její máma Anežka, hlavní veterinářka v zoo. Potom tu byl v kantýně skoro každý, kdo si přidal vlastní historku. Nejvíc se snažil Franta, průvodce v zoo a místní seladon. Haďak byl v armádě od kud ho vyhodili, pak prý byl ve vězení. Byl to samotář, výbušný a neměl pro nikoho vlídné slovo. Bylo to směšné, jak jí před ním každý varoval. Nebylo proč, prostě stačilo s ním jednat normálně, nedráždit ho a mít k němu respekt.

Sid se ozval telefon, byl to Maxmilián její dlouholetý kamarád. Jedině on a jeho partner Lukáš věděli, že neodletěla. "Ahoj blondýno, tak jak se máš? Nepotřebuješ něco?" "Moc vtipné Maxi, víš proč jsem změnila barvu vlasů. Prostě je menší šance, že mě někdo pozná, hlavně v práci." "Jasně v práci, nechceš Nám už konečně prozradit, kde pracuješ? My bychom za tebou přeci nechodili, teda ne pořád." "Hele mám Vás ráda, proto je to takhle lepší. Už takhle jste do toho zatažení víc než jsem původně chtěla." "Zlatíčko víš, že jsme tu pro tebe. Kdyby cokoliv volej ve dne v noci." "Děkuju, za všechno, pozdravuj Lukáše jo?" "Jo budu a vlastně půjdeš s námi běhat o víkendu?" "Jdete sami nebo ne?" "Sami, takže můžeš. Sice tohle nechápu, ale já vím nemám se ptát." "A proto Vás mám tak ráda, uvidíme se, ahoj." Sid ukončila hovor a zapsala si do kalendáře běhání.

Věděla, že kluci by jí rádi pomohli víc, ale ona je do toho nechtěla tahat. Uměla se o sebe postarat, poslední tři roky se na tohle připravovala. Musela dokončit bakalářské studium marketingu, které nenáviděla, ale aspoň si připravila cestu k téhle revoltě. Celé ty roky si spořila a teď měla slušný základ na kauci na byt i nějakou rezervu, než začne mít vyšší plat po zkušební době. Rodinou kreditku nepoužívala vůbec, její život, její peníze. Rozhodla se si zacvičit, jóga jí dělala dobře, když se převlékala padl jí zrak na kulatou jizvu pod pravou klíční kostí. Byla viditelná i po deseti letech, jizva jí stále připomínala co se tehdy stalo. Věděla čí vina to byla a pořád jim to neuměla zcela zapomenout, babičce to neodpustí možná nikdy. Nesmí na to vzpomínat, teď ne musela být v klidu a nestresovat se.

Když docvičila myslela znovu na zoo, byl to vždy její sen a teď si ho plnila. Práci u žiraf milovala, ale teď chodila pomáhat k plazům, protože Bob co tam normálně pracoval byl nemocný. Bylo to zvláštní jak se jí vždy Eliška ptala jestli jí Adam neurážel a podobně. Vždy jí uklidnila, že to bylo v pohodě. Ona s ním fakt vycházela dobře, stačilo se ho zbytečně na nic nevyptávat a pokud měl špatný den prostě se mu vyhýbat. Adam Hruška byl pro ostatní podivín, ale ona ho tak nebrala, měl za sebou jen bolestnou minulost tak jako ona.

Druhý den ráno seděla s Eliškou, Anežkou, Petrou studentkou veteriny co tu dělala praxi a se Stáňou od lemurů u nich v zázemí u kávy. Stáňa s Petrou zrovna vyprávěly co prý zase Franta, už má zase nový objev. Stáňa říkala "On je fakt cvok, myslí, že ženský na ty jeho řeči letí, Ančo dávej si na něj pozor." "Neboj nemám zájem a i jsem mu to řekla, já budu muset za chvilku jít nechci přijít pozdě k plazům." Toho se chytila Anežka "Ančo kdyby na tebe byl Adam hnusný tak mi řekni a buď ho srovnám já, nebo řeknu jeho dědovi." Sid pokývala hlavou na souhlas. Doktor Josef Hruška, byl dřívější ředitel zoo a teď tu pracoval jako průvodce a pomáhal i s chodem zoo. "Neboj já jsem v pohodě, prostě ho nedráždím. Potom se s ním dá normálně rozumně mluvit. No nic holky já už jdu, mějte se tu." Když odešla, Eliška se k tomu ještě vrátila. "Upřímně ona to s ním fakt nějak umí, sice jí spíš přehlíží, ale pokud vím ještě na ní neřval." "Jo je to zajímavý, jako by věděla jak na něj. No hlavně, že se ho nebojí, měla jsem strach, že jí ty místní řeči vyděsili." Tím to Anežka uzavřela, ale sama byla až překvapená jak s Adamem dokázala Anča vycházet.