Pod křídly jezevce (DOKONČENO)

17. Kapitola - Návrat krále

O pár dní později...

Příroda kolem se pomalu začala probouzet ze zimního spánku zpátky k životu.

Stromy nasazovaly nové pupeny, listí tiše šumnělo ve větvých a jednou z lesních cest se pozvolna k městu ubírali tři jezdci na koních.

I tak se dva z nich drželi spíše vzadu, jako by tím chtěli zdůraznit rozdíl mezi sebou a svým druhem.

Jako by právě jeho respektovali jako svého vůdce.

A právě on se po chvíli obrátil na muže po své pravici.

„Jak dlouho ještě je do Nottinghamu?" Položil tu otázku.

V tom hlase byl znát lehký náznak francouzského přízvuku, ač právě mluvil anglicky.

Osobně dával této řeči přednost, i když anglicky samozřejmě mluvit uměl.

Už podle hlasu mu muselo být tak kolem čtyřiceti let.

„Ne déle než tři dny, můj pane." Odpověděl dotyčný.

Muž pokývl souhlasně hlavou, že vzal jeho odpověď na vědomí, než pokračoval.

„V tom případě by asi bylo rozumné se na noc někde utábořit. A postavil bych hlídky, les nemusí být v dnešní době bezpečný..."

Dříve než vůbec stihl některý z jeho společníků na jeho slova reagovat, se z korun stromů nad jejich hlavami ozval hlas: „Rozhodně ne pro ty, kteří zradí krále."

Než bys napočítal do deseti, stál před nimi mladý muž s mečem v ruce.

Z pohledu Robina...

Ty tři jsem už sledoval nějaký čas.

Nešlo dost dobře poznat, o koho by se mohlo vlastně jednat. Hlavně díky dlouhým plášťům a hlubokým kápím, které jim halily obličeje.

Přesto moji pozornost upoutali a to především z důvodu, že jsem nevěděl, kdo jsou.

Co když se vlastně jedná o další skryté podporovatele bývalého regenta?

Něco takového jsme si nemohli dovolit riskovat a proto jsem zasáhl.

Ten, kterého ti druzí dva zřejmě považovali zasvého vůdce, je pohybem ruky zarazil, aby nic neříkali a odpověděl sám.

„Zrádce? Opravdu?" Z nějakého důvodu se zdálo, že se spíše dobře baví, než že by byl rozčílený.

„No, ve tvém vlastním zájmu doufám, že umíš používat i jinou zbraň než svůj jazyk, mládenče." Jakmile ta slova dokončil, vytáhl svou vlastní.

Poměrně brzy se ukázalo, že i přes svůj již pokročilejší věk, rozhodně není slabým soupeřem.

S mečem to uměl jako by se s ním narodil a u některých jeho výpadů jsem si byl poměrně jist, že se tento styl učí pouze ve vyšších kruzích.

Ač jsem tedy nevěděl, kdo můj soupeř vlastně je, jedno bylo téměř jisté, určitě se jednalo o člověka urozeného původu.

Zřejmě vyšší šlechta. Pomyslel jsem si přitom.

Když už to v jednu chvíli vypadalo, že bych mohl svého protivníka porazit, ten se překvapivě rychle vzpamatoval a můj útok nečekaně odrazil.

Takhle to pokračovalo ještě nějakou chvíli bez toho, aniž by se jednomu nebo druhému podařilo získat výrazněji navrh.

Naše schopnosti se zdáli zcela vyrovnané.