Pod křídly jezevce (DOKONČENO)

6. Kapitola - Vesnice

Z pohledu Robina...

Po návratu z Derby se toho hodně změnilo.

Teď už jsme věděli, že na regenta spoléhat nelze, protože ten je úplně stejný jako šerif.

Postarat se tedy o královo výkupné a lidem alespoň o nějakou spravedlnost bylo jen a jen na nás.

Čistil jsem si zrovna meč, když za mnou přišel Stuteley.

„Robine, zdá se, že budeme mít práci. Špehové mi právě hlásili, že ve vesnici Greenwoodu na kraji lesa je plno Grahamových vojáků a chovají se hůře než zvěř."

Odložil jsem zbraň na stranu a stručně to shrnul. „Mstí se." Bylo totiž zřejmé, že je to jeho odplata nejen za to všechno, ale především tu krádež královského žezla.

„To je téměř jisté. Zdá se, že princ našeho'přítele' pořádně klepnul přes prsty, že to u něj vyvolalo takovouhle reakci." Souhlasil s mým názorem.

„Měl by mu spíše zatnout tipec, ale toho se jen stěží dočkáme." Pokrčil jsem nad tím rameny. Vzal si zpátky svoji zbraň a postavil se.

„Za jak dlouhou můžeme vyrazit?" Zeptal jsem se. „Do dvou hodin nejpozději." Zněla odpověď. „Potom neztrácejme zbytečně čas." Rozhodl jsem se a šel si připravit věci.

Robinův meč - dárek od Godwina před jeho odchodem z Anglie.

cca o dvě hodiny později...

Na první pohled bylo zřejmé, že tentokrát se šerif připravil opravdu pečlivě.

Kromě řadových vojáků (jako lučistníci a halapartníci), zde byli tentokrát i eletní rytíři a rovněž jeden jezdec na koni.

„To nebude vůbec jednoduché." Shrnul to rychle Vil, čímž odpověděl i na myšlenky nás ostatních.

„Je jich tu vážně dost Ashi a i s dobrou taktikou to bude obtížné." Obrátil jsem se na přítele vedle. „Nemůžeme je jen tak nechat ve štychu." Odpověděl on a vzteky přitom svíral svoji sekyru v ruce, která mu sloužila i jako zbraň.

„Jedině se rozdělit. Toho koně nechte mě, už vím, jak na něj." Navrhl Eričin syn.

„Jestli o to stojíš." Neměl jsem s tím sebemenší problém, jelikož jsem sám neměl nejmenší tušení, jak bychom ho mohli dostat z cesty.

Postupně jsme se tedy dohodli na dalším postupu a pak už jsme si šli každý svoji určenou cestou.

Místní byli tentokrát skutečně naštvaní. Stěžovali si na nespravedlnost. Dřou se jak mezci od rána do večera, jen aby nakrmili své rodiny a pak jim seberou i to málo, co mají pro sebe.

Manželskému páru jsem slíbil, že se podívám po jejich synovi Petrovi, který před vojáky utekl. Našel jsem ho v lese na severu. Brzy jsem však poznal, že vůbec nezmizel ze strachu, ale protože tohle vše považoval pouze za zábavnou hru.

Raději jsem ho poslal za rodiči než se jim znovu ztratí.

Následně jsem musel zpacifikovat jedny drzouny, kteří si začali dost dovolovat na samotnou ženu, která se jim nemohla sama bránit zřejmě s úmyslem si s ní proti její vůli užít. Slíbil jsem jí, že se podívám i po jejím manželovi.

A takhle to šlo pořád dokola.

Ještě chvíli trvalo, než jsme alespoň část zdejší oblasti dostali pod naši kontrolu, takže, že by z té strany přišly nějaké nečekané posily vůbec nehrozilo.

„Koníček vyřízen. Rytíř pod drnem a zvíře jistě samo brzy poběží směr Nottingham." Hlásil s úšklebkem na rtech Vil, když jsme se společně zase sešli.

„Tomu říkám dobrý výsledek. Takže jestli správně počítám, chybí nám pouze vyčistit tu mýtinu." Zamyslel jsem se nad tím.

Od vesničanů jsme se totiž dozvěděli, že jeden z jejich řad se pokusil šerifovým mužům postavit a teď má kvůli tomu problémy.

I přes jeho velkou fyzickou sílu jich bylo prostě moc a ti mu jeho odpor jistě jen tak neodpustí.

Bylo tedy potřeba zasáhnout.

„Radím ti dobře. Nech ho být, parchante! Útočit na muže na zemi, který se nemůže bránit, není nic víc než zbabělost." Oslovil jsem chladně rytíře, který postával nedaleko svého vězně.

Ten byl mým přímým útokem znečně vyvadený z míry.

„Jak se opovažuješ křupane? Připrav si hůl sedláku a hned uvidíš, co to znamená urazit šlechtice!"

„Jsem Robin z Locksley, který se vrátil ze Svaté země. A chystám se ti dát lekci, abys pochopil, co to vlastně znamená slušné chování!"

Pravdou bylo, že jsem ten rychlý výpad z jeho strany očekával a tak mi nedělalo sebemenší problém ho odrazit. To ho navztekalo ještě víc.

Brzy však mohl poznat, že jeho protivník není obyčejný vesničan, ale šlechtic jako on, který zbraně ovládat umí.

Není proto moc divu, že za nedlouho také skončil v bezvědomí na zemi a zatímco ho Stuteley zajišťoval, s minimálním spěchem jsem zvedl luk s již založeným šípem a namířil jím na ten zbytek.

Více nebylo potřeba. Jako když střelí do zajíců. Ani jednoho z nich nenapadlo čekat, až vystřelím.

Už dobře věděli, že bych neminul a bez ochrany armády byli nahraní.

Hned jakmile zmizeli v dálce, přešel jsem ke zraněnému muži a mečem přeťal jeho pouta.

„Má hlava." Stěžoval si značně unaveně jakmile byl volný.

„To zvládneme, příteli. Šerifovi vojáci utíkají jak vyplašení zajíci a něco mi říká, že už se nevrátí." Pousmál jsem se nad tím.

Teprve v ten okamžik mi začal věnovat zvýšenou pozornost.

„Ale...ty jsi určitě Robin Hood, že? Děkuji ti, dlužím ti za svůj život. Kdybys nezasáhl, kdo ví, jak by to mohlo dopadnout." „Nemáš vůbec zač." Ujistil jsem ho hned. „Ale ano, mám. Oba víme, že by mě zabili, kdybys nepřišel. A proto bych se k vám rád připojil, pokud tedy nebudete mít nějaké námitky."

Nikdo proti tomu neprotestoval.

„Smým-li se ptát, jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal jsem se ho, když jsem mu vracel jeho peníze, které před vojáky prve ukryl. „John Vert ale všichni mi říkají Malý Johne." Usmál se přitom velikán přátelsky.

Byl totiž alespoň tak o dvě možná i o tři hlavy vyšší než my ostatní.

A tak bylo rozhodnuto.

John se s námi vrátil do tábora a brzy jsme mohli poznat, jak věrného přítele jsme v něm získali.