Pod křídly jezevce (DOKONČENO)

16. Kapitola - Regentův pád

Z pohledu Robina...

Po získání města York, přišel čas začít přemýšlet nad tím, jak jednou provždy ukončit kariéru jednoho Nottinghamského šerifa.

A právě proto jsme se jedné noci brzy po této události sešli, abychom se domluvili, jak budeme postupovat dál.

„Graham je možná pěkná svině, ale rozhodně ne žádný hlupák. Klidně se můžeme spolehnout na to, že po těch posledních událostech zde na severu, teď bude Nottingham připomínat nedobytnou pevnost." Upozornil jsem rychle na tu skutečnost.

„S tím mohu jen souhlasit. Nebude vůbec snadné se dostat dovnitř." Připojila se Mariana ihned k mým vlastním slovům.

„Obávám se, že je za těchto podmínek dosti nereálné se k městu přiblížit s jakkoli velkou armádou." Podotkl k tématu rovněž dosti realisticky Ash.

„Přesně jak říká tady, Ash. Je nemožné se k Nottinghamu přiblížit s vojskem. Proto se také obávám, že ač by nám to danou situaci dost zjednodušilo..." Významě se přitom Vil odmlčel než dokončil, „...zřejmě nám nezbude nic jiného, než to zvládnout vlastními silami." Pokrčil přitom rameny.

„Všichni máte v zásadě pravdu. Jakýkoliv počet vojáků by Graham rychle zaznamenal a nezapomínejme, že mu teď jde o všechno a je si toho dobře vědom." Pokračoval jsem já.

„Už nemá co ztratit a o to nebezpečnější bude. Bude se chovat jako zvíře...zvíře zahanané do kouta, kterému už na ničem nezáleží." Pokývl John souhlasně hlavou.

„Zraněná zvířata dovedou být pořádně nebezpečná. A stejně tak zoufalí lidé. Jsou totiž schopni všeho. Protože přesně v této pozici se náš 'přítel' teď nachází. Ví dobře, že je to jeho poslední šance, jak si zachránit krk. Protože si přiznejme, že Jan není zrovna z těch, kteří by neúspěch odpouštěli. Co tedy hodláš dělat?" Položila hraběnka tu otázku.

„Myslím si, že máme jedinou šanci, jak uspět. Jít do města sami, bez vojáků. Nás pět má přece jen větší šanci do Nottinghamu nepozorovaně proklouznout, než by se to mohlo podařit armádě." Začal jsem s vysvětlováním.

„Ne, že bych byl nějaký velký příznivec Grahama, ale uvědomujete si, že veškerý vojáci, kteří těm dvěma zbývají teď budou právě v Nottinghamu? Nějak si tedy nedovedu představit, jak se přes ně chceš dostat." Poznamenal brzy synovec.

„Já vím a jsem si toho dobře vědom. Nicméně, jsem toho názoru, že existuje možnost, jak by se nám to mohlo povést...." Na okamžik jsem se záměrně odmlčel než pokračoval, „...Řekl bych, že se všichni shodneme na tom, že pokud máme mít úspěch, nebylo by asi nejrozumější k sobě přitahovat zbytečně mnoho pozornosti. A proto bych navrhoval toto: Nejleší bude, pokud se rozdělíme a do Nottinghamu půjdeme jednotlivě." Dal jsem se do vysvětlování svého plánu.

„Jak přesně by sis to vlastně představoval?" Položil vzápětí Stuteley tu otázku.

„Pravdou totiž je, že on možná očekává, že se v nejbližších dnech ukážeme. Ale určitě by nepředpokládal, že si troufneme přijít každý sám." Odpověděl jsem prostě.

„To dá rozum, proč tolik riskovat?" Chtěl vědět John, avšak než jsem mu stihl odpovědět, udělala to za mě Mariana.

„Netvrdím, že to není nebezpečné...ale ač nerada, tak musím souhlasit s tím, že je to asi jediná možnost, jak s tou zmijí definitivně skoncovat."

„Dobrá. Takže ty a Vil přijdete z jihu. Být vámi, raději bych využil tu cestu stranou kolem domu staré ženy, však víš." Kývl jsem na synovce. Už jednou nám výtečně posloužila, když jsme šli prvně kontaktovat Marianu.