Pod křídly jezevce (DOKONČENO)

14. Kapitola - Vévodův syn

Z pohledu Mariany...

Vzbudila jsem se jako první. První sluneční paprsky začaly pomalu prosvěcovat zataženou látkou na vchodu a mě se prámalo chtělo vstávat.

Pamatovala jsem si každý okamžik z té noci a ani vnejmenším jsem nelitovala toho, k čemu mezi námi došlo.

Jen jednu věc jsem vážně nechápala. Proč jsem s tím vlastně čekala tak dlouho?

Váhala jsem tak moc, až pro nás bylo málem pozdě a právě proto jsem teď už nemínila ztratit ani vteřinu.

Dobře jsem věděla, co dělám, když jsem se k tomu kroku rozhodla a udělala bych to klidně znovu.

My dva jsme k sobě prostě patřili a naprosto nikdo na tom nemohl nic změnit.

Což mi jen tak připomínalo, že po bratránkově návratu s ním určitě budu muset probrat otázku našeho sňatku, zvláště potom všem.

Hm...baronka z Locksley...to vůbec neznělo špatně a naopak to pro mě byla velmi příjemná představa. Určitě tedy více než kdysi hraběnka de Guisbourne.

„Hm..." Zamručel rozespale, když jsem o kousek změnila svoji polohu.

Spokojeně jsem se nad tím usmála. Teď byl jen můj a já byla ochotna naprosto k čemukoli, abych o něj nepřišla.

Nedalo mi to a začala jsem ho znovu líbat, jako bych chtěla dát všem jasně najevo, že patří mě. Jen a jen mě...

To ho probudilo.

„Mariano...přestaň, prosím...to lechtá." Požádal mě. Já se přitom nevinně usmála a zakončila otázkou „Copak já něco dělám?", vzápětí však pokračovala tam, kde jsem přestala.

Několik následujících okamžiků jsme se pak spolu líbali, než znovu promluvil, „Ne, vůbec nic. Jen mě nenecháš moc vyspat." Postěžoval si naoko podrážděně, ale dle úsměvu, který mi přitom věnoval, jsem dobře poznala, že si dělá legraci a vlastně mu mé probuzení ani moc nevadí.

„No, možná je to také tím, že se potřebuju ujistit, že tohle všechno není jen sen a nezdá se mi to. Že jsi skutečně tedy a u mě."

Teprve při těch slovech jsem se zvedla a posadila se.

„Nedokážu ani vypovědět, jak moc jsem se bála. Už jednou jsem si myslela, že jsem tě ztratila a ani za nic už to zažít znovu nechci. Protože..." musela jsem se nadechnout, abychto byla schopna dokončit.

„...tě miluju." Bylo jasně vidět, jak ho to překvapilo.

„To...totiž...já..." chvíli nevěděl, co říct a já se rozhodla využít toho okamžiku, abych dokončila, co jsem začala.

„Myslím, že tomu tak bylo vždycky, jen jsem si to nechtěla připustit. Ale včera, když..." Odmlčela jsem se.

„Uvědomila jsem si, že jsem váhala příliš dlouho. A pak se toho událo tolik, že..." Nakonec jsem to jednoduše shrnula. „...Prostě jsem už večer nebyla schopna se o tom bavit." Zakončila jsem a napjatě očekávala jeho odpověď.

Zdálo se jako by chvíli přemýšlel, jak začít, dokud nepoložil tu otázku: „Kdybych ti tu teď řekl, že už před našim odjezdem, jsem tě chtěl požádat o ruku, věřila bys tomu?"

Srdce mi radostně poskočilo, protože to mohlo znamenat jediné.

„A věřil bys ty mě, kdybych ti tu teď řekla, že má odpověď by byla, ano?" Položila jsem svoji vlastní otázku.

„Věřil. Ale přesto mi dovol jednu otázku. Jak jste se vlastně dozvěděli, že...?" Chtěl vědět.

Teď už jsem se tomu dokázala i zasmát, protože byla vážně ironie, že nebýt současného Grahamova chování, Dan by nebyl nucen pytlačit a tudíž by nás ani neměl kdo varovat.