Rok 1193
Robin z Locksley se po čtyřech letech vrací do rodné země, kterou tenkrát opustil.
Brzy se však poznává, že Anglie, kterou kdysi znával se velmi liší od té, kterou je teď...
Pozn. Inspirací mi byla stará PC hra "Robin Hood: Leganda Sherwood...
Docházel mi čas a já si raději ani nepředstavoval, že bych mohl přijít pozdě.
Nic takového se naštěstí nestalo, což jsem poznal hned na začátku města.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nikdo mě nemohl poznat, protože už jsem měl na sobě další plášť a toulec na zádech plný ostrých šípů, které jsem hodlal bez sebemenšího zaváhání použít.
Se Stuteleym jsem se znal už několik let. Jeho rodina na našich pozemcích žila a pracovala pro tu naši.
Ač byl starší než já a dnes mu bylo přibližně třicet dva let, vždy jsme si dobře rozuměli a mohli jsme se na sebe vzájemně spolehnout.
Stejně jako jeho rodiče byl i on velmi schopný řemeslník. Konkrétně ze zabýval výrobou sítí a pokud bylo potřeba starali se i o náš sad s jabloněmi.
Což byl také důvod, proč na rozdíl ode mne zůstal v Anglii. Stuteley byl možná šikovný člověk na manuální výrobu, ale kvůli jeho prostému původu, ho nikdy nikdo nenaučil zacházet se zbraněmi. Nebyl šlechtic a proto nebyl schopen ovládat meče ani díky a o luku nemluvě. Jediné na co nedal nikdy dopustit, byla jeho sekera, kterou uměl ovládat naprosto dokonale a v případě potřeby se v jeho rukou mohla změnit na opravdu účinnou zbraň.
Nad tím vším jsem teď uvažoval, když jsem stál před branou v Nottinghamu a chystal se ke kroku, který mi dost brzy radikálně změní život, protože jakmile ten tah udělám, už nebude cesty zpět.
Dám tím Grahamovi jasně najevo, že jsem se nejen vrátil, ale že žiju a především nehodlám mlčet ohledně jeho nezákonného chování.
Jistý si v duchu tím, že i můj otec by s tím souhlasil, protože právo a spravedlnost byly na mé straně.
Tak tedy...staň se jeho vůle. Pomyslej sem si, když jsem rychle shodil plášť, který jsem měl do té doby na sobě a najednou vystřelil dva šípy proti vojákům stojící v bráně.
Ti dva neměli šanci, jakmile jsem si je vybral za svůj cíl. Zásahy byly naprosto přesné a šli ihned k zemi.
To však byl teprve začátek. A já dobře věděl, že u toho počtu rozhodně nezůstane.
Připadal jsem si znova jak na Antiochijském pobřeží...před branami Jeruzaléma.
Jen s tím rozdílem, že tentokrát byli mí protivníci angličané a ne muslimové.
Tam jsem se naučil dost jednoduché pravidlo: buď zabiješ, nebo budeš zabit.
A přesně dle něj jsem se řídil i teď.
Každý neopatrný hlupák, který se mi pokusil postavit, to nepřežil.
Při první možnosti, která se mi k tomu naskytla, jsem se dostal na střechy nacházející se poblíž náměstí, kam jsem potřeboval a zatímco dole pode mnou pobíhali značně znepokojení vojáci, já si připravil do luku další várku šípů.
