Život bez Tebe

32. Přátelská opora

Albert musel za každou cenu najít něco, čím Adama pošpinit. Nezdálo se to být však tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Využil toho, že Lubor chodil po schůzkách a celé dopoledne telefonoval a snažil se na Adama najít cokoli kompromitujícího. Bohužel ale jak předpokládal, nic nenašel. Po smrti rodičů nechal Sid a zmizel. Dohledal si, že pokračoval jako voják v Afghánistánu. Snažil se ze zvědavosti najít cestu Sid v průběhu dalších let, ale jakoby se po ní slehla zem. Pak se najednou vrátila do školy a nastoupila k nim do ZOO. Aspoň už mu dávalo smysl, odkud zná doktora Hrušku. Adam tedy dokončil mise, vrátil se k studiím a v ZOO v San Diegu budoval kariéru. Jezdil i různě po přednáškách i do Prahy. Víc se mu zjistit nepodařilo. Volal do jeho škol, mluvil s vyššími vojenskými šaržemi i lidmi v San Diegu a nenašel nic. Jakoby to byl nejčistší člověk na zeměkouli. Zatímco Albert se snažil najít cokoli, čím Adamovi ublížit, vedle v kanceláři měla zase spoustu práce asistentka ředitelky Adélka, která pár úryvků jeho hovorů slyšela a bylo jí jasné, že musí varovat Adama a pak to nezapomenout říct doma Sid. Když šla později do infocentra na kávu a trochu si protáhnout nohy a viděla Adama procházet z kantýny, kolem Lenky, Lady a směrem ven z budovy, nedalo jí to a nahlas vykřikla jeho jméno, zatímco scházela schody: "Adame, počkej!" Všichni kolem zvedli hlavy k Adélce a po pár vteřinách se zase vrátili k svým činnostem, když zjistili, že se jich to vlastně netýká. Adam popošel zpět trochu blíže k schodišti a počkal, až Adélka sejde schody na pro něj nebezpečně vypadajících podpatcích a přistoupí k němu. Když byla u něj, přátelsky se na něj usmála: "Promiň, jestli Tě zdržuju, máš vteřinku?" Adam pouze pokrčil rameny a přikývl: "Asi jo, jen nevím, jak Ti já můžu pomoct!" Adélka trochu protočila oči a povzdechla si: "No... Ty mě vlastně nijak, ale já Tobě ano. Ale nebude se Ti to líbit, pojď se posadit."
Adélka Adamovi vylíčila všechno, co slyšela a varovala ho, aby nejen čekal úder, ale pokusil se na něj nějak připravit. Adamovi bylo jasné, že to nebude jednoduchý boj, ale upřímně to čekal: "Díky moc, že si mi to řekla," poděkoval jí Adam a zvedl se od stolu: "Zařídím se podle toho." Oba se na sebe usmáli, Adam odešel a Adélka si povzdechla. Celý den myslela na to, co slyšela u Alberta a byla ráda, že to Adamovi pověděla, nicméně jí to stále leželo v hlavě a přemýšlela, jak by mu mohla třeba pomoci. Po práci šla hned domů a k jejímu překvapení, když dorazila, zjistila, že je Sid už doma. Vešla do kuchyně a spatřila jí, jak si dělá něco k jídlu: "Překvapila si mě, myslela jsem, že budeš ještě v ZOO."
"Ne," odpověděla Sid: "dnes nebylo třeba. Anežka ještě dodělá nějaké své resty, ale já mám hotovo. Dáš si semnou?"
"Trochu si dám, díky," odpověděla jí Adélka a zasedla k hranatému jídelnímu stolu: "Ale to víno v ledničce by mě taky lákalo," dodala se smíchem. Sid se také rozesmála a sáhla po dvou skleničkách: "Mluvíš mi z duše...," řekla jí a začala nalévat víno. Když obě skleničky pokládala na stůl, zaměřila se na Adélčin výraz: "Co je to s Tebou? Těžký den?" Zeptala se a vrátila se ke kuchyňské lince pro dva talíře s lehčí večeří. Adélka si promnula oči a když se před ní Sid usadila na židli, nadechla se, aby jí všechno vypověděla: "Musím Ti něco říct. Dneska jsem vyslechla pár divných telefonátů Alberta. Byl v kanclu sám a celý den sháněl informace o Adamovi. Zdá se, že se na něj snaží najít nějakou špínu. Zatím to vypadá, že neúspěšně, ale myslím, že Adama teď s Albertem nečeká zrovna nejjednodušší období." Sid si nešťastně povzdechla a prohrábla si vlasy: "Já to tušila. Věděla jsem, že se kvůli mě spustí mela," řekla zoufale a cítila se bezmocně: "To není Tvoje vina, Sid. Albert Tě napadl, Adam Tě bránil. Za tohle nemůžeš." Sid její poslední slova vyignorovala a vytáhla z kapsy telefon: "Musím mu zavolat."
"Cože??? Albertovi?" Zděsila se zpočátku Adélka, Sid ale zakroutila panenkami, čímž jí uklidnila: "Ne, Adamovi přece," odpověděla jí a vytočila jeho číslo: "Mám o něj strach," pokračovala s mobilem u ucha, zatímco na druhé straně linky to zatím vyzvánělo.
"Ano, Sid," ozval se najednou Adamův hlas a Sid na moment zdřevěněla. Jeho hlas jí úplně vyvedl z koncentrace: "Eh, ahoj Adame, já... Adélka mi teď řekla, co se děje... Nebo spíš bude dít? Co s tím budeme dělat?"
"No, Ty s tím nebudeš dělat vůbec nic," odpověděl jí sice starostlivě, v jeho hlase ale zaznamenala také trochu chladu: "Ale tohle je všechno moje vina."
"Ne, to není, je to Albertova vina, protože je to hajzl, co si dovoluje na holky," řekla Adélka nahlas tak, aby jí na druhé straně linky slyšel i Adam: "Přesně tak," potvrdil Adélčina slova a Sid zase zakroutila očima: "Ale něco přece dělat musíme. On je schopný čehokoli. Nic špatnýho na Tebe určitě nenajde, což znamená, že bude muset..."
"Lhát..." přerušil jí Adam: "Ano, taky jsem o tom přemýšlel. Teď budeme ale muset čekat, co udělá. Ty hlavně nic neřeš a nech to být. Zvládnu to sám. Ahoj." Adam byl odtažitý, to bylo jasné. Sid také zavěsila a nešťastně se podívala na kamarádku: "Nechce semnou asi moc mluvit," špitla smutně. Pravda byla ale taková, že i Adam, který seděl v zázemí a odkládal telefon na stůl, byl nešťastný, že se k ní tak chová. Potřeboval jí ale dát prostor, jak mu Alice radila a tak se rozhodl pro odtažitost. Navíc udržet jí od Alberta Poláka co nejdál, bylo teď to nejdůležitější.