Život bez Tebe

25. Musí to vědět

Sid nemohla uvěřit, že se v bouři myšlenek nechala zavést až k pavilonu plazů. Musela uznat, že má asi fakt problém a že ho nevyřeší ze vteřiny na vteřinu. Bylo by nejjednodušší mu prostě odpustit, oddat se své lásce a žít šťastně až do smrti, ale copak to jde s tím tajemstvím, které jí tížilo a které jí stále působilo bolest? Bylo to už šest dlouhých let a Sid si uvědomovala, že nebyla první ani poslední ženou, která spontánně potratila, přesto však se té bolesti nedokázala zbavit. Kdyby jí kdysi někdo řekl, že může člověk tak dlouho trpět pro takovou ztrátu a nebýt schopný se s tím smířit, nejspíš by se mu vysmála. Chvíli stála před pavilonem plazů a přemýšlela, co si počne s aktuální situací. Možná se na Adama naštvala až zbytečně moc. Možná, že měla Anežka pravdu a že i Adam si to v sobě potřeboval uzavřít. Možná se vážně bála, že mu její rodina odpustí a ona toho nebude jako jediná schopná a pak bude stát proti všem a všemu. Nebo tu byla ještě varianta, že jí štvalo, že si to Adam v sobě vůbec chce uzavřít. Možná nechtěla, aby to v sobě uzavíral. Možná chtěla, aby něco udělal, řekl, aby o ní možná pořád stál? Byla zmatená a těžko mohla v takovém stavu správně usoudit, která z těchto úvah je správná. Po chvíli se Sid odebrala zpátky do veterinárního pavilonu a čekala, až ranní hodina trochu postoupí, slunce se vyhoupne na nebi a ostatní pomalu začnou přicházet do práce a svých pracovních zázemí. Anežka přišla celkem brzo a když viděla Sid u počítače, byla překvapená: "Ahoj," pozdravila nesměle. Byla evidentně trochu nejistá, protože po včerejší slovní přestřelce jí nechtěla zbytečně rozčilovat: "myslela jsem, že budeš dospávat. Nějaké zvraty s Olliem?"
"Krev ve výkalech. Takže endoskopie a pak uvidíme co dál," odpověděla jí Sid klidně a oči přitom od monitoru počítače neodtrhla. Anežka se mezitím převlékla a když se vrátila, Sid jí podala kávu, kterou jí v mezičase připravila: "Omlouvám se za ten včerejšek. Jsem kvůli Adamovi od jeho příjezdu prostě nervózní a všechno mě hned rozčílí."
"To je v pohodě," odpověděla jí Anežka a obě se posadily ke stolečku: "já Tě přece chápu."
"Nevím, co mám dělat," přiznala Sid a zamyšleně míchala lžičkou kávu, kterou držela v ruce: "Musím to nějak rozseknout a pokusit se žít trochu v klidu i s Adamem na stejném pracovišti."
"Měla bys mu říct o dítěti," odpověděla jí Anežka bezmyšlenkovitě a rozhodně tím riskovala Sidin další výbuch. Ten se ale k jejímu překvapení nedostavil: "Já vím," přiznala jí neochotně: "měl by to vědět. Ale myslím, že to po takové dlouhé době nemá smysl. Proč ho tím stresovat. Ať mi udělal cokoli, není to člověk, který by nad něčím takovým mávl rukou."
"To asi není, ale Ty nikdy nebudeš žít v klidu, dokud mu neřekneš všechno," řekla Anežka: "Měl by to vědět. Jen tak to celé pochopí a možná pak spolu dokážete i lépe vyjít a nějak překonat ten čas, který tu stráví," Anežka položila kávu na stolek a opřela se lokty o kolena, aby se předklonila a výrazněji se na Sid podívala: "Musíš to Adamovi říct." Sid Anežce už nestačila odpovědět, protože do jejich přípravny vešla třetí osoba a z rozhovoru je vyrušila:
"A co mi má říct?" Zeptal se Adam, který vstoupil k holkám a který evidentně zaslechl poslední Anežčinu větu. Obě ženy se napřímily a překvapeně se podívaly jedna na druhou: "Ale nic," vyhrkla Sid: "nic důležitýho. Jen jsme si tu bavily o zajímavých událostech včerejšího dne, víš? Anežka si myslí, že bych Ti měla nasdílet, jak jsem naštvaná kvůli babičce," Sid z toho elegantně vybruslila, postavila se a přešla zase zpátky k počítači, za který si rychle sedla, aby se na něj nemusela dívat. Pro sebe se zakřenila, čímž si dávala najevo, že by si teď nejradši nafackovala: "No...," odsekl Adam nerudně: "myslím, že si mi to včera nasdílela víc než dost." Sid se otráveně nadechla a vydechla a otočila se na točicí židli směrem k němu: "A právě tak bych Anežce odpověděla, kdyby si se nevmísil do našeho rozhovoru, ke kterému si nebyl pozván." Adam, který měl Sidiny panovačnosti akorát tak dost, taktéž přešel do útoku a s absolutní ignorací Anežky přešel k Sid. Opřel se rukou o opěradlo její židle a druhou o její stůl, takže jí držel na židli uvězněnou. Sid evidentně znervózněla, ale Adama to nechávalo v klidu, protože toho už začínal mít dost. Sklonil se k ní a z příma se jí podíval do očí: "Tak hele, tohle je snad veterinární pavilon, ne? Tady se neklepe, pokud je Ti známo a na pozdravy typu: 'Promiňte, nejvznešenější slečno Novotná, pokud to nenaruší Váš již tak nabitý program u kafíčka, smím vstoupit do svatostánku?' fakt nemám čas ani náladu, velectěná," Sid se chtělo brečet, protože si uvědomovala, že to opět přehnala. Nebyla u něj zvyklá na tak chladné a ironické jednání. Nevěděla, jak zareagovat a tak podlezla jeho paži, čímž ho vyvedla z míry. Postavil se, ustoupil jí a jen zmateně sledoval, jak Sid z přípravny vybíhá pryč do jiné části pavilonu.
"Sido, počkej!" Zakřičela na ní Anežka, která také vstala a zmateně sledovala dveře, ve kterých kamarádka zmizela.
"Já už jí vážně nerozumím," ulevil si Adam a unaveně si mnul obočí.