Život bez Tebe

14. Tichá bitva

Paní ředitelka stála jako zařezaná a jen nervózně sledovala tichou bitvu, kterou nový koordinátor a chovatel plazů ze spřátelené ZOO v San Diegu sváděl s jejich veterinářkou. Vnuk doktora Hrušky a vnučka jejich největší sponzorky se evidentně znali, jak už před malou chvílí naznačila Anežka. Mohlo jí to napadnout, když se Sid dostala na pohovor do ZOO na doporučení doktora Hrušky. Vždy ale byla toho názoru, že se Josef znal s Novotnými nebo třeba přednášel na vysoké škole, kde Sid studovala. Nenapadlo jí však, že by měla nějakou minulost s jeho vnukem a to evidentně měla. Ti dva sváděli bitvu o to, kdo promluví dřív a bylo jasné, že pro oba je toto setkání těžké a nejspíš hodně nečekané. Adam se na Sid díval pohledem, který Sid nedokázala identifikovat. Pravda byla ale taková, že cítil bolest, protože věděl, co jí způsobil a ani v nejbláznivějších snech si nepředstavoval, že stanou znovu tváří v tvář. Pohledem měřil každý kousek jejího obličeje a snažil se najít jakoukoli známku změny. Byla ale pořád stejně krásná. Měla sice kruhy pod očima, ale to přisuzoval únavě po šílených událostech v ZOO, se kterými od včerejška musela jako veterinářka válčit. V jejím pohledu už nebyla ta nevinnost a čistota a bylo jasné, že je poznamenaná, ať už to bylo tím, co jí provedl nebo čímkoli jiným, ale byla pořád nádherná, až mu to bralo dech. Sid naopak uvažovala o tom, že se změnil víc, než čekala. Válka je špatná věc a něco v jeho výraze značilo bolest, což přisuzovala válečným zážitkům. Ani na vteřinu jí nenapadlo, že by jí pořád miloval. Ve skutečnosti to bylo od všeho trochu. Miloval jí a zároveň toho dost prožil. Ticho, které zavládlo, už začalo být dost trapné, ale ani jeden se neměl k tomu něco říct a jakoby na Roklovou úplně zapomněli. Jen tam stáli a dívali se jeden druhému hluboce do očí. Paní ředitelce to už začalo být nepříjemné a rozhodla se raději začít první: "Sid, chtěla jste něco?" Zeptala se s nadzvednutým obočím a rukama založenýma na prsou. Ze začátku to vypadalo, že jí mladá veterinářka vůbec nevnímá a i Adam byl z jejího mlčení nervózní: 'Proč nic neříká?' Ptal se sám sebe: 'Je to snad kvůli mě?'
Sid vypadala duchem mimo a pořád se dívala jen na Adama. Až když si Roklová odkašlala a způsobila tím rušivější element, tak se vzpamatovala: "Sid? Jste v pořádku?"
"Ehm..." Sid stočila pohled na svou nadřízenou a mozek jí začal rychle šrotovat, protože si najednou uvědomila, že způsobila to, co si slíbila, že nedopustí. Zírala na něj, byla nepřítomná a ukázala, že jí jeho přítomnost šokuje. Byla na sebe najednou strašně naštvaná, zvlášť, když nebyla schopná slova. Mírně nadzvedla krabici, kterou stále držela v rukou, ač trochu křečovitě, aby upozornila na předmět kvůli kterému přišla: "Přinesla jsem jenom... ty... ehm..."
Sid se nedokázala vymanit z toho bludiště slov a nedařilo se jí mluvit souvisle, což teď opravdu nepotřebovala: 'Kde je sakra ten Bob? Ten by věděl, proč jsem tady kruci...' Pomyslela si hned, naštěstí ale jakoby tou myšlenkou pomoc přivolala. Nebyl to sice Bob, ale Adamův děda, přesto byla vděčná za vysvobození. Doktor Hruška vstoupil do zázemí a postavil se vedle Sid. Když uviděl krabici, došlo mu, co přinesla. Také ale spatřil její výraz a pochopil, že potřebuje okamžitě zachránit. Objal jí kolem ramen, i když si jeho příchodu prakticky nevšimla, takže sebou trochu cukla: "Sidonko, vy jste přinesla ty vitamíny pro želvy? To jste hodná. Při tom shonu, co tu od včerejška je..." Najednou ze Sid spadla nervozita. Jakmile byl děda u ní, všechno bylo v pořádku. Ze široka se usmála a podívala se na pana doktora s velkou úlevou v očích: "Ano, pane doktore. Můžete je, prosím, převzít?" Pan Hruška se na ní usmál, pohladil jí po paži a krabici od ní převzal: "Děkujeme," odpověděl a Sid přikývla místo odpovědi. Vřelý úsměv mu vrátila a otočila se k odchodu: "Nedáme si dneska čaj?" Zastavil jí ještě Josef, ačkoli věděl, že mu za to v duchu nejspíš nepoděkuje, a Sid, jak správně předpokládal, se neochotně znovu zastavila. Otočila se k němu s rukou na rámu dveří a omluvně se na něj usmála: "Dneska to asi nestihnu. Možná zítra, jo?" odpověděla mu a krátce se podívala na Roklovou, aby se rozloučila: "Nashledanou, paní ředitelko," řekla a strčila ruce do kapes. Neměla to sice v plánu, nakonec ale věnovala i jeden krátký pohled Adamovi a sebrala odvahu, aby se rozloučila i s ním: "Měj se, Adame," s těmito slovy zmizela v prostorách expozice tak rychle, že Adam vůbec nestihl cokoli říct. Byl dost zmatený z toho, co se tam stalo. To, jak se na něj dívala... Nebyl na to u ní zvyklý, protože vždycky znal jen zamilovaný pohled. Ale teď? Ne, že by se tomu divil. Rozhodně nečekal, že ho bude pořád milovat. Přesto ale by byl přísahal, že tam trocha lásky stále byla, i když bolest to značně převyšovala. Možná by ještě měl šanci o ní zabojovat. Ale mělo to vůbec smysl? Vždyť ještě před hodinou by přísahal, že spolu být nemůžou potom všem... Sid zpátky do veterinárního pavilonu pospíchala a ke konci dokonce i běžela. Když vběhla dovnitř, začala hrozně brečet a byla ráda, že to po cestě dokázala zadržet, aby jí nikdo neviděl. Anežka už byla zpátky a rychle šla kamarádce vstříc, aby jí objala. Bylo jí jasné, proč ten náhlý zkrat: "Já to tady nezvládnu, Any. S ním ne."