Stíny jsou i v poledne

Služebník Smrti

Taras hodil tělo nájemného vraha do příkopu a ulehčeně vydechl. Ten chlap byl neskutečně těžký. Donést ho až sem byla fuška, ale tady dole ho nejde jen zvěř.

Jen co Taras opustil okolí povstaleckého tábora, tak se mu ten ničema pověsil na paty. Nejspíš mu platili za zabíjení povstalců. Jinak se jeho přítomnost zde nedokázal vysvětlit.

Taras zabijáka dovedl až k Slanému jezeru. Tam si na něj v houští počkal a překvapil ho. Žádný dlouhý boj. Ten muž nemohl mít toto povolání dlouho. Byl těžkopádný, neobratný a nadělal tolik hluku. A taky proto skončil jako mrtvola.

Taras se zamračil na své oblečení. Byl celý od krve a hlíny. Takhle dál nemůže.

Slané jezero by na příjemnou zastávku nedoporučil nikomu. Ale díky Štístku si v něm v minulosti již párkrát zaplaval, i když nedobrovolně. A jinou možnost stejně neměl.

Svlékl se a vymáchal svoje oblečení ve vodě. Pak ho pomalu drhl o kameny, dokud z něj nezmizela všechna červená. Pověsil vyprané oblečení na nedaleký keř a sám skočil do ledové vody.

Pohltilo ho ohlušující ticho. Jenže tady nemohl v klidu rozjímat. Pod hladinou žili tvorové, které rozhodně potkat nechtěl. Umyl se tedy rychle a pospíchal zpátky na břeh.

Vydal se dál. Čeká ho ještě dlouhá cesta.

Ale ona ho stále sledovala. Smrtku Taras viděl pokaždé, co nějakou duši poslal do jejích spárů. Spěchal od Slaného jezera hlavně proto, aby se jí ztratil z očí. Jenomže ať byl daleko, jak chtěl, stále v zádech cítil její pohled. Nikomu o ní neřekl. Dokonce ani Štístku. Vždycky tak nějak ztuhl, když se jí o Smrtce snažil povědět. Bylo to jeho jediné a zároveň největší tajemství. Netušil, co to o něm vypovídalo.

Taras pobídl koně do rychlejšího cvalu, jakoby dokázal utéct tomu hlásku, který mu zpíval v žilách: Zase se uvidíme. Můj služebníku.

◊◊◊◊◊◊◊◊◊

Princ Christian pomalu stoupal do točitých schodů ke správcově kanceláři. Už nevystál své vlastní myšlenky, jak moc mu vrtalo hlavou, co vlastně rádce zjistil. A tak se rozhodl ho vyzpovídat. Rádce je lekavý, jednoduše manipulovatelný člověk. Nebude těžké z něj dostat, co ví.

Princ slušně zaklepal na dveře rádcovi pracovny. Nic. Ticho. Christian se zmateně zamračil. Stráže dole u věže mu řekly, že je tu rádce už od rána a určitě nevyšel z pracovny. Usnul snad?

Princ vzal za kliku a tiše otevřel.

Rádcova pracovna byla malá kruhová místnost se dvěma okny, kamennými zdmi a vysokým stropem. Držel se tu chlad i za nejteplejších lét. To nemohla změnit ani hromada koberců jak na podlaze, tak pověšené na stěnách.

Normálně byla věž dokonale uklizená, ale dnes tu vládl chaos. Popsané pergameny ležely všude po podlaze. Na stole byly poházeny brky, rozlitý inkoust a v křesle za ním...a v křesle za stolem seděl rádce. Měl mrtvolně bledou pokožku, vytřeštěné oči do kořán, v ruce poloprázdnou lahvičku s černou tekutinou.

„Stráže!" zaječel princ dolů ke schodišti. Ale věděl, že už je moc pozdě.

Rádce byl mrtvý. A jeho tajemství zemřelo s ním.

Pitva prokázala, že rádce zabil jed z lahvičky, kterou držel v ruce. Úmrtí bylo prohlášeno za sebevraždu a nic víc se neřešilo. Christian si nebyl závěrem tak jistý. Stále měl v živé paměti ten syčivý hlas, jenž se s rádcem hádal.

Ale ať nastražoval uši, jak chtěl, už ho po večerech na chodbách nikdy nezaslechl.