Stíny jsou i v poledne

Princátko, strážce, král a služebná

Kousek před královským městem nás vyhnali z vozu, posadili na koně, ke kterým nás také připoutali. Já jsem dostala řetěz navíc vedoucí k jednomu strážci. Jak pozorné!

Plamínek vzdoru hořel. Prskal a hřál. Pomalu se probíral už od chvíle, co jsem vykročila z Callinoe a sílil každou minutou, co jsem byla venku.

Řetězy chrastily, jak jsem se vrtěla v sedle. Sedět na koni bylo v mé kostěné podobě dosti nepohodlné.

Slovo si vyžádalo princátko, které na nás nadutě shlíželo s nejvyššího koně. Asi si tím něco kompenzoval.

„Teď mě dobře poslouchejte," ukázal princ dlouhým hezounkým ukazováčkem na nás čtyři, „Projedeme městem a vy se nepokusíte uprchnout. Budete vzpřímeně sedět a tvářit se jakoby nic. Je to jasné?!" při poslední větě zvýšil hlas. Pohrdavě jsem se ušklíbla: „A co z toho budeme mít? Protože já tě rozhodně nebudu poslouchat na slovo, jako nějaký cvičený pes!" Jen ať princátko vidí, koho si to přivedl domů.

Princ mi věnoval pohled, jako bych byla jen nějaký šváb na okraji cesty: „Pokud budeš dělat problémy, zemřeš." 

„A kdo mě zabije? Snad ne ty? To bys mě opravdu rozesmál!" uklouzlo mi falešné uchechtnutí.

„Já tě zabiji", ozval se strážce, ke kterému mne připoutali. Přelétla jsem po něm pohledem. Byl to vysoký muž s pískově žlutými vlasy ostřihanými nakrátko. Zapichovaly se do mě jeho pronikavě zelené oči. Prostě pohledný mladík, který měl na moje zabití svalů víc než dost. Ale někdy se i ta největší síla musí sklonit před chytrostí. Nebo, v mém případě, před štěstím.

Našpulila jsem rty: „Přeslechla jsem tvoje jméno, pane krvelačný." 

„Gerhard," řekl a pokývl hlavou na pozdrav, „A ty?" Usmála jsem se, jako bychom byli jen dva zcela neznámí lidé na slavnosti jara: „Liliana."

Líně jsem po něm znovu přejela pohledem: „U tebe to uznat musím. Ublížit by si mi mohl. Ale zabít mě?" nevině jsem na něj zamrkala řasami, „To by si snad neudělal." 

„Když budu muset," pokrčil Gerhard rameny. „Tenhle se mi líbí", šeptla jsem k Soně dost hlasitě na to, aby mě slyšel i princ. Ten zrudl vzteky. Takhle si to nejspíš nepředstavoval. Smůla hochu.

Otočila jsem se k princi nazpátek: „Tak fajn. Ať je po tvém."

Projížděli jsme městem a lidé se nám klidili z cesty. Žádné vítání a provolávání slávy princi. Nikdo nejásal.

Lidé ztratili naději v dobré panovníky a lepší svět. Každý se staral sám o sebe. Jejich tváře byly vyprahlé jako Východní Pustiny. Po šťastném, potřebném dešti ani památky.

Blížili jsme se k hradu a já na něj nenávistně hleděla. Kéž lehne popelem i se všemi uvnitř!

Otevřela se brána hradu a my jsme vjeli dovnitř. Na nádvoří na nás už čekali další vojáci. Obklíčili nás a my seskočili z koní. Cítila jsem na sobě pohled každého vojáka na dohled. Asi se tu něco takového mnohokrát nevidělo.

Ostatním dívkám sundali pouta, ale mě nechali připoutanou ke Gerhardovi. Ten se ke mně naklonil: „Narovnej se a netvař se tak vyplašeně," šeptl, „takhle vypadáš jako uštvané zvíře.", přejel pohledem po vojácích kolem.

Za ty dva roky jsem zapomněla, jak to ve světě chodí. V Callinoe byl vyděšený výraz na denním pořádku, tudíž byl velmi nenápadný. Tady naopak pozornost přitahoval.

Narovnala jsem se a pyšně zvedla hlavu. Gerhard přikývl a já se obrátila na prince, který nás celou dobu pozoroval. Poslala jsem mu vzduchem směšný polibek a Lucka se uchechtla. S tímhle princátkem ještě bude legrace.