Stíny jsou i v poledne

Změna plánu

Během tří dnů jsem ve chvílích volna sestavila plán. Narychlo, ale bude fungovat. Musí.

Věž s žezlem byla uprostřed hradu a tudíž velmi dobře chráněná. Za to rádcova věž hned vedle byla jednodušším soustem. Tudíž se vplížím do prostředního patra rádcovy věže, hned pod rádcovu pracovnu. Pak vlezu do pracovny oknem, zajistím tam jeden konec lana a druhý konec hodím s kotvou do okna věže s žezlem. Okno je zamřížované, ale já jsem dost hubená, abych se protáhla. Vlezu dovnitř, zneškodním stráže, otevřu kouzelné dveře, seberu žezlo a zdrhnu stejnou cestou, kterou jsem přišla. Dokonale se vypařím.

Hračko, co? No ne tak úplně. Celé tři dny jsem se kradla z postele a sledovala výměnu stráží, schovaná ve křoví pod věží s žezlem. Rádcův rozvrh jsem také musela znát do puntíku.

A to tu byly ještě ty kouzelné dveře. Z minulého pokusu vím, že s normálními paklíči u nich nic nezmůžu. Když se o to pokusím, spustí se alarm a mají mě, stejně jako před tím. 

Zažít si to znova... ne díky. Taras toho o kouzlech ví o něco víc než já a podle něj je naší jedinou šancí magie krve. Krev má v magii nesmírnou váhu, či co. Nevím, sama tomu tak úplně nerozumím.

Hlavní ale je, že dveře otevře královská krev. A tu má v sobě naneštěstí i princátko. I zákony magie mají nějakou skulinku. Krev nepozná, zda sedíš na trůnu nebo ne. Sestavila jsem stříkačku, s jejíž pomocí jsem odebrala princi trochu krve při našich tanečních lekcích. Sice sebou trochu trhl, asi ten štípanec cítil, ale nejspíš to připsal jeho nervozitě.

Měl proč být nervózní. Konec našeho pobytu zde se blížil a Christian měl brzy stanout před svým otcem a předvést mu výsledky. Netrápila jsem se s tím. V té době už budu dávno pryč. A o své spoluvězeňkyně jsem se nebála. Ty jen tak pod drn nepůjdou.

Bylo deset hodin večer a Gerhard mě odváděl do mého pokoje. Naráz mě přepadl smutek. Dnes v noci provedu svůj plán. Už nikdy neuvidím Mariettu ani toho hloupě rytířského Gerharda. Bylo to hloupé, naprosto a příšerně nezodpovědné, ale něco ve mně těm dvěma přálo šťastný konec. Nemělo by mi na tom záležet a přesto...

Zastavili jsme se před mým pokojem a já jsem se odhodlaně otočila na Gerharda: „Musíš mi něco slíbit." Gerharda ta náhlá prosba překvapila: „Proč? Co se-" 

„Neptej se, jen poslouchej," valila jsem to ze sebe, „Postaráš se o Mariettu, rozumíš? Neopustíš ji, nikdy. Slib mi tady a teď, že si ji vezmeš." ¨

Někdo se o ni musí postarat. Marietta je až moc hodná na tento krutý svět.

Gerhard na mě kulil oči: „Jak jsi-" 

„Slib mi to!" skočila jsem mu znova do řeči. 

„Slibuju," přikývl Gerhard. Zahleděla jsem se mu do očí. Myslel to vážně.

Dobře.

Úlevně jsem vydechla a zmizela jsem ve svém pokoji dřív, než se Gerhard stihl nadechnout k další větě.

Zamkla jsem, převlékla se do uniformy služebné. Čmajzla jsem ji jednu noc, když jsem se vracela z rádcovy věže. Bylo to geniální přestrojení. Ani se nebudu muset plížit. Jako služebné si mě nikdo všímat nebude. Pod uniformu jsem si ještě schovala lano s kotvou a ampulku s princovou krví. Na to musím dávat pozor.

Zhasla jsem a vylezla oknem o patro výš. Lehce jsem doskočila na tichou chodbu. Nikde nikdo. Zatím to jde dobře. Jen to nezakřiknout.

Upravila jsem si šaty, stáhla čepec do čela a se skloněnou hlavou jsem se vypravila k rádcově věži. Byl tu klid, jako v hrobě.

První hlídku jsem potkala až u vstupu do rádcovy věže. Sklonila jsem bradu až na prsa, aby mi do obličeje nešlo světlo z pochodní. Stráže na mě ale ani nepohlédly a nechaly mě projít. Šlo to na můj vkus až moc lehce. Neměla jsem z toho dobrý pocit. 

Nádech, výdech. Hlavně klid. To budou jen nervy.

Stoupala jsem vzhůru po točitých schodech a nepotkala jsem živou duši. Došla jsem na poslední odpočívadlo a pořádně si prohlédla okýnko, které v mém plánu hrálo zásadní roly. Trochu úzké, ale to zvládnu.

Zaposlouchala jsem se do zvuků okolí. Slyšela jsem dole klábosit ty dva strážné, ale nic nenaznačovalo tomu, že by sem hodlali přijít. Dobře. Tak se do toho dáme.

Chytla jsem se římsy a pomaličku se soukala nohama napřed oknem ven. Vlezla jsem se tam jen tak tak. Nervy se mi ozvaly znova. Sakra, už jsem zmínila, že nemám ráda výšky?

Venku na mě okamžitě zatlačil silný vítr. Jakoby se bůžek oblohy (jehož jméno jsem zapomněla) ptal, kdo se opovažuje vstoupit do jeho říše. A jako varování, abych se vrátila zpátky.

Odfrkla jsem si. Bohové si můžou trhnout.

Omítka věže byla dosti sloupaná a mezery mezi cihlami byly vcelku široké, což mi šplhání dosti usnadňovalo.

V dálce jsem slyšela, jak zvony odbíjejí půlnoc. Za hodinu se ve věži s žezlem střídají stráže. To byla moje chvíle, kdy se vplížím dovnitř.

Dostala jsem se těsně pod okno do rádcovi pracovny a sedla jsem si na okrasného chrliče. Ani se nehnul. Ten mě ještě nějakou chvíli udrží.

Z okna nade mnou se rozlévalo do ticha tmy teplé světlo svíček. Rádce nejspíš ještě pracoval. Počkám, až odejde a zhasne.

Naráz se ozvalo prásknutí dveří a vrzání židle, jak si rádce rychle stoupl. „V-vaše Výsosti," zablekotal rádcův slabý hlásek. 

Rádce jsem si pamatovala jako vyzáblého skrčka, s vyzáblými tvářemi a dlouhými kostnatými prsty. Jeho oči byly neustále vykulené, jakoby se bál i samotného vzduchu.

„Jak vám v tuto hodinu mohu posloužit," rádce zněl dosti nervózně. 

„Jak se vyvíjí ta situace s povstalci?" králův hlas se do mě zařízl jako nůž. Mále jsem překvapením spadla z chrliče. Co se děje? Co je s povstalci? Natahovala jsem uši, aby mi nic neuniklo.

„Jsou pořád troufalejší pane," pištěl rádce, „snaží se hromadně osvobodit vězně z Callinoe. První útok zdejší posádka odrazila, ale druhý už nezvládne. Callinoe na toto není stavěná ani vybavená. Navrhuji sem přesunout část vojska. To by povstalce mělo odradit." Takže zpřísnění opatření. Princův návrh byl vyhozen oknem, hned, jak se naskytla příležitost. Jak jinak.

„Nebudu ztrácet podporu armády na hradě kvůli těm děvkám," řekl král jedovatě, „prostě je všechny zabijte."

Prostě je všechny zabijte. 

Svět se zastavil. Mohlo by uběhnout tisíc let a já bych tam stále nehnutě seděla. Zmrazená šokem. To, jak jednoduše to řekl. Jakoby jen vynášel smetí.

Rádce říkal ještě něco, ale já jsem ho nevnímala. V hlavě mi zněla ta jediná otřesná věta. 

Prostě je všechny zabijte. 

Aniž bych si to uvědomila, už jsem byla dole pod věží a běžela ke stájím.

Protože já je prostě zemřít nenechám!