Stíny jsou i v poledne

Bratr, hra a tanec

Taras seděl na podlaze, opíral se zády o skříň, v klíně položenou misku s ovocem a polykal hrozny. Já jsem zatím kreslila plánek hradu. Erna si ho vyžádala.

„Jestli to ztratíš," mluvila jsem a dokreslovala detaily, „utrhnu ti hlavu." Tu mi na ramena vklouzly dvě velké teplé dlaně a já jsem ztuhla. Nevšimla jsem si, že se Taras přesunul. Často zapomínám, že i když zlodějkou jsem tady já, on má stále eleganci a mrštnost nájemného vraha. Položila jsem brk a spustila ruce do klína.

„Co se děje?" zeptal se tiše.

„Nic," zavrtěla jsem hlavou, ale věděla jsem, že je to k ničemu. Taras mě zná lépe než kdokoli jiný. Ten prohlédne každou mou lež. Ale hrála jsem dál.

Slyšela jsem, jak si Taras povzdechl: „Proč si to děláš?"

 „Co si dělám?" nehodlala jsem se jen tak vzdát.

 „Vždyť víš, že mě neoblafneš. Ať už tajíš cokoli, já na to přijdu," Tarasův hlas byl bezbarvý. Tak jako pravda. Mlčela jsem.

Taras chytil mou židli za rohy a i se mnou ji otočil k sobě. Nehnula jsem ani prstem, abych ho zastavila. Klekl si na jedno koleno, abychom měli oči ve stejné výšce. Vzal mi ruce z klína a promnul je. „Tak co se děje? Víš, že neexistuje nic, co bys mi nemohla říct," řekl a hleděl mi při tom napjatě do očí.

Prohlédla jsem si ho. Ve tváři se mu zračil ustaraný výraz. Černé vlasy, upravené asi stejně jako vrabčí hnízdo, mu padaly do oříškově hnědých očí. V těch se odrážel můj vlastní neklid. Klečel přede mnou. Můj nejlepší přítel, vrah a... bratr. To bylo to správné slovo. Pokrevně jsme příbuzní nebyli, ale to bylo jedno. Od našeho prvního setkání mě Taras chránil a učil a já mu s chutí ukázala vše, co mě ty roky na ulici naučily. Za každé situace jsme si navzájem kryli záda.

Tenkrát mi bylo jedenáct. Matku mi odvedli před třemi lety a já žila sama v opuštěné barabizně na okraji města. V tu dobu jsem se stávala zlodějským esem a už jsem měla své jméno. Šeptalo se o mě po celém městečku. Moje práce byla inspirující. Hlavně proto, že mě nikdy nechytili.

Ten osudný den nezačal špatně. Ukradla jsem už pár pěkných broží. Vypadalo to na vydařený den, na jehož konci se dobře najím. Plížila jsem se v postranní uličce davem, vyhlížejíc svou další oběť.

Tu jsem ho uviděla. Šel kousek přede mnou. Vykračoval si, jakoby neměl nic jiného na práci. Kluk byl tak o hlavu větší než já, mohlo mu být tak třináct. Měl na sobě jemnou hedvábnou košili s rudou vestou, zdobený pásek a kožené kalhoty. Vedle něj jsem vypadala ještě otrhaněji než obvykle.

Co mě na něm ale zaujalo nejvíc, bylo, že sem tam plácl na přední kapsu u vesty. Jakoby se ujišťoval, že tam něco je. Usmála jsem se. Tohle bude hračka. Vytáhla jsem kus plátna a uhlem na něj načmárala:

Je krásný den.

Tak jsem tu tvoji zajímavost vzala na procházku.

Neboj se, u mě se má dobře.

S přáním pevného zdraví

T. Š.

Obrátila jsem se zpět ke své oběti. Vyčíhala jsem si chvíli, kdy kolem nás byla velká tlačenice lidí, a přiblížila jsem se k němu. Vrazila jsem do něj, prohodila obsah našich kapes a zmizela.