Stíny jsou i v poledne

Poslední výkřik

Svázali mi ruce za záda a vyvedli na kopec, kde jsem se včera za soumraku skrývala. Vojáci mě donutili si kleknout do bahna. Nic z toho jsem ale nevnímala. 

Gerhard. 

Měla jsem ho za naivku, rytíře v lesklé zbroji, ale on... Zabiji tě, budu-li muset. Řekl to naprosto chladně. Po tom jeho starostlivém pohledu ani památky. 

Hrál to na mě celou tu dobu? Nemyslím si. Ne, nikdy se v lidech nemýlím. To prostě není možné.

Začalo svítat. Slunce se líně roztahovalo po obzoru, jakoby nechtělo vykouknout celé. Ostatní ženy odvedly zpět do Callinoe. Radost se změnila v zoufalství pěkně rychle.

Kolem mě stála skupina vojáků s meči v ruce. Měli štěstí. Moje mysl se nedokázala dost vzpamatovat na to, abych vymyslela únikový plán.

Můj bývalý ochránce ke mně přistoupil, vzal mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí. „Mohla si být volná," zavrčel vztekle, „mohla si začít znovu! A ty jsi to všechno zahodila pro chabý pokus o vzpouru!" Chabý pokus o vzpouru? Byl to pořád ten samý Gerhard. Netušil, o co tu jde.

A proto jsem se mu vytrhla a řekla: „Nikdy bych nebyla doopravdy volná. Ne s tím cejchem na krku. To přece musíš vědět. Nikdy bych nedokázala normálně žít, kdyby mi Callinoe pořád klepala na rameno. To bych prostě nezvládla." Můj hlas byl naprosto klidný. Gerharda jsem se nebála. Byl to hlupák. Panák, co věří všemu, co se mu řekne.

Gerhardovi se zlostně blýsklo v očích: „Pro bandu zločinců zahodíš celý svůj život?" 

Šíleně jsem se zasmála. Prostě jsem si nemohla pomoct. Byl tak slepý! „Já jsem jedna z nich! Nikdy ti nikdo neřekl, kdo jsem, že?" ztišila jsem hlas, takže mě mohl slyšet jenom on, „Já jsem Temná Štěstěna!"

Odskočil ode mě, jako bych ho popálila. Teď jsem zaskočila já jeho. Dívali jsme se jeden na druhého a nenávistně se měřili. Pozorně jsem ho sledovala a snažila se zjistit, na co myslí. Co se mnou udělá? A co Callinoe?

V jeho očích nebylo nic jiného než vztek. Vztek na mě. Na to, kdo jsem, na to, co jsem udělala.

Ale on znal sotva polovinu mého příběhu a to ještě dosti zkresleně. On mě nemá co soudit.

Ke Gerhardovi přišel jeho podřízený a něco mu pošeptal. Gerhard přikývl: „Počkejte chvilku." Podřízený odběhl a Gerhard zaměřil svou pozornost zpět na mě: „Teď uvidíš, jak zbytečně jsi celou situaci ještě zhoršila!" z jeho hlasu odkapávala nenávist.

Gerhard zamával rukou. Voják na protějším kopci udělal totéž.

Nějaký signál. Ale k čemu? Co se děje? 

Odpověď přišla skoro okamžitě.

Callinoe naráz obalily plameny. I se všemi, kdo byly uvnitř.

Výkřiky umírajících přehlušil můj vlastní zoufalý zděšený výkřik, a ozvěna ho roznášela dál a dál, až už mým slovům nebylo rozumět.