Infokniha

Nečekané nutkání se vyzpovídat

(Použitý GIF nepatří mně)

Ahoj. Po dlouhé době zase tady se svými myšlenkami. Je to takové zvláštní. Než jsem to začal dělat sama, nikdy jsem u ostatních nechápal to nutkání vyzpovídat se veřejně. Ale něco na tom vážně je, protože už dlouho se s vámi chci zase podělit co se mi honí hlavou. Tenhle měsíc byl nabytý. Hned prvního mi umřel děda a byl to šok, který mnou otřásl, obzvláště s menšími problémy ve školy, se kterými se stále potýkám. Teď ještě víc protože jsem teď dva týdny ležel s koronavirem a mám tam co dohánět. A pokud jde o život mimo školu... mám pocit že už pomalu žádný není, protože mám v podstatě už jen Wattpad a ten hrozně utichl. Z mé strany a ze strany ostatních ať už čtenářů nebo dalších spisovatelů. Je to fakt smutný protože mě to tu vždycky povzbuzovalo a teď... Asi není tajemstvím že nemám nejlepší sebevědomí, ale pravda je že poslední dobou se potýkám s OPRAVDU velkými problémy se sebevědomím. Už nic neříkám, o ničem se nehádám, protože to nemá smysl, když mě nikdo venku neslyší, a ve škole jsem odevzdal prázdný test protože jsem opět pochopila, že když přemýšlím já, je to vždycky špatně. Ony tam tedy byly i jiné okolnosti, to nechci moc rozebírat. Ale výsledek byl, kromě toho prázdného testu, že jsem celý zbytek dne probrečela. Ale nebojte, šlo jen o test o bonusové body, ne co rozhoduje o celém předmětu. Aspoň tak se uklidňuju.

Ale vážně Co se se mnou stalo? Jako bych ztrácel identitu. Netvrdím že za to může jen tichý Wattpad, jenom... Pořád teď mluvím s přáteli, kteří se snaží pomoct, ale já už jen cítím jak je vyčerpávám, protože se mnou je to furt dokola. Pořád se ptám na stejné věci, řeším stejné problémy, se kterými mi už poradili, ale stejně... Nevím co mi je. Vím jen že nemám sílu a to se teď podepisuje na psaní. Ale nejde jen o psaní, to já vím že klidně počkáte, ale já nejenže už nemám nějak sílu psát, já prostě už nemám sílu myslet. Nebo nevím jestli sílu, možná vůli... Prostě si říkám že to nemá smysl. Snažím se povzbuzovat že když nepíšu, vymýšlím detaily do budoucích mnou původních projektů, ale jediný výsledek je, že bych se nejradši na všechno vybodnul a psala to, co plánuju už tak dlouho, dokonce mám už i obálku, ale pořád je tu Osud a SDP. Jsou před koncem na které jsem se těšila, ale necítím se silná na to psát něco tak důležitého. Nebo aspoň já cítím, že je to důležité. Pro mě a mé přátele měl Osud být, ale hodně teď myslím i na to že jsem je tím zklamal, protože mi trvá dlouho, to zaprvé, a zadruhé tam jejich postavy nejsou skoro vůbec, což má původní představa nebyla. Sobecky je zastínilo asi sto mých postav, které původně v knize ani být neměly. A co mi zaručí že nová kniha půjde líp? Od ní si taky toho slibuji hodně, ale co když když ji budu psát teď, v tomhle období, jen ji tím spíš zkazím? Přijdu si tak bez emocí. Když teď něco napíšu, přijde mi to jako studená kostra, nic jiného. On řekl, ona udělala, a tak. Nevím co mám dělat. Napadlo mě zase zkusit zkontaktovat školní psycholožku, ale nevím. Postřehy sice má, ale že by nějak pomohla? Hodina je u mě na vyzpovídání málo. Jen hodinu píšu tuhle zprávu.

Tuhle zprávu jsem začala psát s konkrétní myšlenkou, ale zapomněl jsem ji. Nevím co od vás teď čekám. Asi nic. Možná pár povzbudivých slov nebo jen jistotu, že pořád někdo na Wattpadu je? Fakt nevím. Jen jsem to ze sebe chtěla dostat. Díky, že tu jste. Aspoň vy, co jste tu ještě zbyli. Vážně díky.