Stranger in Hawkins

22.

Ashley se stihla navečeřet, projít se okolo domu a připravit si místo na spaní ještě před setměním. Teď seděla na trávé venku před domem a přemýšlela, jestli nemá o svém amatérském plánu říct i někomu dalšímu. Opravdu to nebyl plán, který by měl na sto procent vyjít, nejlépe asi na čtyřicet. Ale stejně to chtěla udělat, ikdyž pořádně ani nevěděla proč. Nebo si to spíš nechtěla přiznat. Henryho znala jen pár dní a stejně by za něho položila život, to nemohlo znamemat nic jiného než...

„ Ne, je to jen kamarád. Navíc za to můžu já, že ho chytili, musím se alespoň pokusit ho zachránit. Chci se zbavit toho pocitu, že za to můžu já. A navíc, kdybych ho nenašla, vrátím se zpět a nebudu za něho riskovat" řekla si pro sebe, ikdyž sama věděla, že to je lež. Hledala by ho a kdyby ho nenašla, nechala by se klidně chytit, jen aby ho znovu viděla.

Za chvilku bylo devět večer a pomalu přestávalo být vidět. Ashley teď jen tak seděla na zemi a koukala na oblohu, jak se mění z modré na oranžovo-růžovou a pak barvy plně mizí a jsou vidět jen hvězdy a měsíc. Snažila si vyčistit hlavu a na nic nemyslet. Chtěla, aby si připadala jako ve snu a nic pro ni nebylo skutečné.

„ Už bych mohla jít dovnitř, ať mě nepoštípají komáři" řekla si po chvíli a zvedla se. Otočila se k velkému kamennému domu a rozešla se k němu. Už z dálky cítila tu zimu, která v něm byla. Pomalu otevřela velké dřevěné dveře a vešla. Šla rovnou ke svému spacáku u kterého si nechala vše, co si sem přinesla. Převlékla se do pyžama a ulehla. Zuby si čistila hned po večeři, už v tu dobu věděla, že se jí teď nebude chtít. Po chvilce uslnula, ikdyž se trochu bála nějakých zlých snů. Přeci jen byla ve starém domě a nebyl tu nikdo, ke komu by se mohla jít utišit.

Ráno se probudila svěží. Asi se jí nic nezdálo, nebo si to spíš nepamatovala. Už zítra měla jít zachránit Henryho. Nevěděla, jestli je na to připravená, ale byla odhodlaná to udělat. Nasnídala jsem se a snažila se nepřemýšlet nad tím, co mu mohly za těch pár dnů udělat. Klidně ho už mohli mučit. Klidně mohl být celý od krve. Klidně mohl...

„Ne, na tohle nemysli. Henry je silný a chytrý, nějak by vymyslel jak utéct. Rozhodně ho nezabili, ani by jim za to nestál" říkala si pro sebe Ashley a snažila se tak uklidnit. Nevěděla, jestli by měla přemýšlet nad tím nejhorším a připravit se na to a nebo na to nemyslet vůbec. Jaká byla vůbec pravděpodobnost, že ho tam vůbec najde před tím, než někdo najde ji.

Den pro ni ubýhal jako voda. Trochu trénovala soustředění a asi třikrát se kousek přenesla, nejdřív sama a pak s batohem a dalšími věcmi. Nedělala to ale moc dlouho. Bylo léto a všude v lese bylo slyšet zpívání ptáků a bzukot hmyzu, které Ahley, protože se nudila, pozorovala. Někdy odpoledne si šla zkontrolovat, jestli má všechny věci na zítřejší akci připravené. Měla pistol, nůž, černé oblečení, ale jedna věc jí chyběla. Nevěděla, jestli tohle přežije a tak začala psát dopis na rozloučenou.

Doufám, že když si tento text čtete, už víte, že nejsem mezi vámi. Musela jsem zachránit jednoho člověka, na kterém mi hodně záleželo. Někteří z vás ho znají jako mého bratrance a né moc z vás ho zná tak, jaký on doopravdy je. Možná je tu ještě malá šance, že pořád žiji a já vím že se mě budete pokoušet zachránit. Je tu docela velká pravděpodobnost, že jsem pořád v Hawkins, vydala jsem se totiž do hawkinské laboratoře. Kdybych tam ale nebyla, už mě mehledejte. Mám vás až moc ráda na to, abych snesla jen pomyšlení o tom,že by jste si kvůli mě ublížili, nebo dokonce zemřeli. Měla jsem vás všechny moc ráda a jsem vám vděčná za to, že jste byli součástí mého života. Vždycky jste mi vykouzlili úsměv na tváři a pomohli v těch nejtěžších situacích. Bylo tu ještě moc věc co jsem vám chtěla říct a co jsem v životě chtěla dokázat. Byl tu ale jeden sen, který se mi splnil. Najít si ty nejlepší kamarády, jaké si může člověk přát.

Ashley zastavila své psaní. Na papíře bylo vidět pár kapek od slz. Po tom, co se trochu uklidnila a už meviděla rozmazaně kvůli slzám, rozhodla se, že napíše i několik soukromých dopisů. A tím několik, myslela opravdu hodně.

Napsala dopis snad každému, koho znala a snažila se nerozbrečet. Už několikrát měla slzy na krajíčku ale podařilo se jí je potlačit. Snažila se všechny dopisy dělat stejně dlouhé, ale u Eddieho a Max to nevyšlo. Oba dva měli dva papíry popsané z obou stran.

Když všechno dopsala, rozhodla se jít k sobě domů a všechny dopisy položit na stůl uvnitř svého karavanu. Doufala, že jí nikdo nezahlédl. Když se vrátila do domu Victora Creela, už se schylovalo k večeru. Nevěděla, co víc dělat, než být venku a prohlížet si les a všechno okolo, tak jako včera. Možná to byl poslední den, co žila v klidu.

Moc se omlouvám, že jsem už docela dlouho nic nevydala, ale neměla jsem čas a ani náladu. No ale dnes je tu nová kapitola a tak doufám že si ji užijete<3