Miin příběh Haikyuu Fanfiction

24 část Ne! Pomoc

                          Pohled Mii
Celý den probíhal v pohodě. Atsumua jsem už naštěstí neviděla. Byla jsem ráda. Doufala jsem, že už ho ani neuvidím. Nejen dnes. Nejlépe po celou svou středoškolskou kariéru.

Ale dnešek nebyl jen špatný. Vyhráli jsme. Takže celý tým byl v dobré náladě. Nedivila jsem se. Ostatní šli ještě slavit, ale já už šla na pokoj.  ,,Opravdu se nepřidáš?“ Váhala jsem. Na jednu stranu jsem nechtěla. Na druhou možná trochu jo. ,,Klidně můžeš jen na chvíli. Když budeš chtít odejít, tak můžeš“ řekl Kuroo, který nejspíš vycítíl mé obavy. Tak jsem přikývla a sedla si. Moc jsem sice nemluvila, ale naslouchala jsem. Nakonec jsme tam byli asi jen hodinu. Přeci jen hráli zítra další zápas.

Ráno jsme se sešli v jídelně a dali si snídani. Pak jsme šli do haly, kde se konal turnaj. Byli jsme úspěšní i druhý den. Co jsem tak slyšela, tak i Fukurodani a Karasuno to zvládli. Měla jsem radost. Tak uběhl další den turnaje. Opět jsme se sešli u večeře než jsme se odebrali do svých pokojů.

Další den začal úplně stejně jako předešlý.  Opět jsme vyhráli a přežili tak třetí den. Zatím se nám daří.  Tak doufám, že to tak bude pokračovat. Ten den jsem musela na chvíli odejít. Kuroo se ptal, jestli bych chtěla doprovodit. Ale já odmítla. Kuroo přikývl.

A já jsem se vydala na cestu. Vlastně jsem se chtěla jen projít. Být na chvíli sama. Tak jsem se procházela. Bezcílně jsem se toulala městem, když jsem za sebou uslyšela hlas:,, tak se opět potkáváme. Vypadá to, že je to osud.“ V duchu jsem zanadávala. Ten hlas sem poznala. Byl to Atsumu. Ztuhla jsem. Pohněte se nohy! Pohněte se! Ale mé dolní končetiny odmítaly spolupracovat. Zrychleně jsem dýchala. Začala jsem se třást. Proč? Proč teď? Co mám dělat? ,,Copak, jsi tak šťastná z našeho znovushledání, že jsi ztratila reč? Dlužíš mi procházku, víš o tom?"

Zatímco to říkal, tak přišel až ke mě. Dal mi ruku kolem ramen. Cukla jsem sebou. Snažila jsem se zklidnit svůj dech. Neúspěšně. Cítila jsem v očích slzy. ,,Tak co kam půjdeme?“ Zavrtěla jsem hlavou. Koukala jsem na zem a z očí mi tekly slzy. ,,Ale no tak, neodmítej pořád.“ Třásly se mi nohy.  Ale přesto se mi konečně podařilo udělat alespoň pár kroků. Bohužel mě hned někdo zastavil. A já skončila přitisknutá na stěně. Měla jsem sklopenou hlavu. Jinak bylo všechno stejné jako minule. Ruce, které mi zabraňovaly v útěku. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem se pohnout.

Co mám dělat? ,,Tak pověz, kam chceš jít. Zvu tě.“ Opět jsem jenom zavrtěla hlavou. ,,Ale notak, nemusíš se držet zpátky. Řekni, kam bys chtěla.“ Ovšem opět jsem zavrtěla hlavou. ,,Proč pořád odmítáš? Řekni, kam bys chtěla a já tě tam vezmu.“ To nerozumí ne? Je to tak těžké slovo na pochopení? Je zavrtění hlavou tak nečitelné gesto?  Jenže co mám dělat? Chci odsud. Chci za svým týmem. Nechci s ním jít. Pomoc. Kdokoli. Cítila jsem, jak ke mě udělal ještě krok. Cítila jsem, jak se špičky jeho bot dotýkají těch mých.  ,,Pomoc" chtěla jsem zakřicet, ale vyšlo ze mě jen zašeptání. I když byl vlastně zázrak, že mé hlasivky vydaly vůbec nějaký zvuk. ,,Pom...“hlas se mi zlomil. Atsumu se nejspíš chystal něco říct. Když tu najednou se ozvalo: ,,ATSUMU!!“ Ten se leknul a o pár kroků odstoupil. ,,O-osamu, co tady děláš?“ ,,Hledám tě. A co nevidím.“

                  Pohled Atsumua
,,ATSUMU!!“ Ozvalo se kousek od nás. Leknul jsem se a o pár kroků odstoupil. ,,O-osamu, co tady děláš?“ ,,Hledám tě. A co nevidím“ přišel ke mě a dal mi ruku na hlavu. Poté mě donutil sklonit hlavu. ,,Omlouvám se za bráchu. Někdy zapomíná vnímat okolí.“ Chtěl jsem začít protestovat, když jsem uviděl její tvář. Zarazil jsem se. Brečela? A třásla se? ,,Tak už vnímáš?“ Zeptal se Osamu. Pak se otočil na tu neznámou a řekl:,, ještě jednou se omlouvám. Prosím odpustíš bratrovi jeho zcela nevhodné způsoby?“ Na to přikývla. Několikrát se zhluboka nadechla a dala se na útěk. ,,Hej, počkej!!“ Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale Osamu mi v tom zabránil.