Miin příběh Haikyuu Fanfiction

18 část Tréningový kemp 2

                      Pohled Kuroa
Tréningový víkend skončil a náš tým se šel rozloučit s ostatními. Původně jsem plánoval, že doprovodím Miu domů. Koneckonců už byl večer. Jenže se ukázalo, že Mia je už dávno pryč. V pondělí nám odpadnul tréning, takže ji uvidím nejspíš až v úterý ráno.

A můj předpoklad byl zcela správný. V úterý ráno jsem ji viděl. Překvapeně jsem pohlédl na sluneční brýle. Ale řekla, že to má ze zdravotních důvodů. Uvěřil jsem jí to a doufal, že se brzy uzdraví. Přesto mi něco nesedělo. Jen nevím co. Přišlo mi, jako by mi Mia byla vzdálenější než předtím. Ale zároveň se ke mě chovala stejně. Jako vždy se pousmála. Přesto jsme na sebe ten týden neměli moc času. Jednou jsem ji odchytnul, abych jí řekl o srazu. A její plán jet na vlastní pěst jsem zamítnul. Chtěl jsem jí nabídnout místo vedle sebe, ale odmítla. Prý bych měl sedět vedle Kenmy. Nejspíš věděla, že už je to taková tradice, že jezdíme spolu.

A tak šel čas a byl tu den odjezdu. Všichni jsme se sešli před autobusem. Zanedlouho jsme dojeli do cíle. Schválně jsem šel skoro poslední. Věděl jsem, že je Mia hned za mnou. Chytil jsem ji za zápěstí. Chtěl jsem vědět, zda počká na instrukce nebo hned mizí. Byl jsem rád, že chtěla počkat. Vystoupil jsem a postavil se tak, aby se mohla nepozorovaně proplížit za autobus. Zároveň jsem jí tam propašoval i kufr. Bylo mi jasné, že zmizela ve chvíli, kdy zaznělo slovo rozchod.

Myslím, že dnes už ji nikdo neuvidí. Povzdechl jsem si. Doufal jsem, že alespoň na jídlo se přidá k nám. Ale zaklepala si na kufr s tím, že má jídlo tam.

Společně s týmem jsme se vydali na večeři. Poté jsme šli spát. Zítra mělo přijet ještě Karasuno, které to mělo nejdále z nás. Už jsem se nemohl dočkat.

Karasuno stihlo přijet ještě před snídaní. Viděl jsem je přijíždět. Dneska přijeli v plné sestavě. Naši hostitelé jim předali instrukce a pozvali je na snídani. Šli jsme stejným směrem, takže jsem se přidal k nim. Čekal jsem ve frontě na jídlo, když do jidelny vešel zbytek mého týmu. Společně jsme posnídali a vydali se do tělocvičny na tréning. Kouknul jsem na tým Karasuna. Malíček zase nadšeně poskakoval. Jako vždy byl plný energie.

Tak začal náš tréning. A všechno probíhalo naprosto bez problémů. V poledne byla vyhlášena obědová pauza a všichni se šli najíst. Stejně jako o víkendu Mia pouze zaslala výsledky. Věděl jsem, že ji nemá cenu hledat. Nejspíš byla někde schovaná, jako vždy. Kluci se na ni ještě občas zeptali, ale už ne tak často. Společně s týmem jsme šli ke stolu. Mě cestou padl pohled na stůl Karasuna. Malíček si naložil takovou porci, že by vystačila pro dva lidi jeho výšky. Naopak ten Tsukishima si naložil tak málo, až jsem nevěřil, že mu to bude stačit. Vedle Malíčka seděla Yachi. Ti dva si dobře rozuměli. Oba byli vždy samý úsměv. Sednul jsem si ke svému týmu a zavzpomínal.

-------------------vzpomínka---------------------

Byl první večer našeho víkendového tréningu. Tréning pro dnešek skončil. Někteří se byli po večeři ještě nadýchat čerstvého vzduchu, ale všichni už se pomalu vraceli dovnitř. Také jsem pomalu směřoval dovnitř. Když jsem spatřil drobnou blondýnku, která se vyplašeně rozhlížela kolem. Poznal jsem v ní novou manažerku Karasuna. Vypadala však ztraceně. Byl jsem kousek od ní, musela o mě vědět. Tak proč se nejde zeptat? Ještě chvíli jsem sledoval, ale když jsem pochopil, že nepřijde, vydal jsem se za ní. Počkal jsem, až se znovu koukne mým směrem a zeptal se:,,ahoj, ztratila ses?“ V první chvíli se zatvářila dost vyděšeně a trochu ucouvla. ,,Oya, oya. Vypadáš, jako bys viděla ducha. Jsi v pohodě?“ Ale teď vážně. To působím tak děsivě? Nebo jak si to mám vysvětlit? Kouknul jsem na tu blondýku. Stále se tvářila dost vyděšeně. Povzdechl jsem si.  ,,Ty si z Karasuna, že?“ Chtěl jsem uvolnit atmosféru. Přikývla. ,,Chceš doprovodit za ostatními?“ Opět jen přikývla. Naznačil jsem ji, že mě má následovat. Šla tedy za mnou. Když jsme došli na místo určení, uklonila se mi a řekla ,,Děkuji za pomoc...“ zarazila se. ,,Kuroo. Jmenuji se Kuroo a ty?“ ,,Jsem Yachi. Ještě jednou děkuji za pomoc“ znovu se uklonila. ,,Za málo, a příště se nestyď a zeptej se na cestu. Dobře?“ Yachi jen přikývla a vydala se za svým týmem.

----------------konec vzpomínky---------------

Pousmál jsem se a pustil se do jídla. Po skončení pauzy jsme se opět pustili do tréningu, který trval až do večera. Mia mi opět poslala výsledky. Bál jsem se, že to bude jako o víkendu, kdy mi pouze psala SMS. Avšak tentokrát jsem na ni narazil. Pozval jsem ji na volný tréning, ale dle předpokladu odmítla. Nechal jsem to být.

A v tomhle duchu se nesl celý kemp. Miu jsem viděl vždy večer jen na pár minut. Dneska byl pátek. V neděli je poslední den kempu a v pondělí budeme mít volno ze školy. Doufal jsem, že se mi podaří vytáhnout Miu ven. Chtěl jsem ji pozvat v neděli před odjezdem, takže doufám, že bude mít čas.

Pokračování příště
Za případné chyby se omlouvám