Miin příběh Haikyuu Fanfiction

6 V tělocvičně 2

V tělocvičně 2

-------------------- pohled Miy -------------------

Donutil mě posadit se na lavičku. A pak si sednul vedle mě. Chvíli bylo ticho, ale pak se zeptal, jak se jmenuji. Trvalo mi snad minutu, než jsem vůbec dokázala odpovědět. Zamumlala jsem pouze Mia. Divím se, že to slyšel. Přesto to slyšel. Byla jsem hrozně nervózní. Byl až moc blízko. Po chvíli si trochu odsednul. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Po chvíli ticha mi řekl, že musí nachystat tělocvičnu a že za chvíli přijdou kluci. Vyplašeně jsem na něj koukla.

Zároveň jsem mu však chtěla pomoci. Seděl tady se mnou místo toho aby chystal věci. ,,J-já ehm...spustila jsem a on na mě zvědavě pohlédl. ,,N-ne n-nic." ,,V pořádku klidně mluv" vyzval mě. Mé hlasivky však vypověděly službu. Kuroo si však všimnul, kam koukám a zeptal se, jestli mu chci pomoci. Přikývla jsem. Tak mi naznačil, ať jdu za ním. Vstala jsem z lavičky, ale nedokázala jsem nohy přinutit k chůzi. Kouknul na mě a počkal, až se rozejdu. Stejně jsem si držela odstup. Dost mě překvapilo, že to respektoval. Něco takového jsem nečekala.

Dodělali jsme poslední úpravy, když se z chodby ozval hluk. Vyděšeně jsem koukla daným směrem. Nevěděla jsem, co dělat. Kurro mi však řekl, že druhý vchod je otevřený a mohu jej využít. Už jsem se chystala utéct když mě zarazil s tím, že by mě rád poznal blíže. Zpanikařila jsem. Hrozně jsem se bála kývnout. Kuroo je furt chlap. Na druhou stranu jsem nechtěla odmítnout. Nejspíš poznal, že váhám. Dal mi na sebe kontakt s tím, že se mu mám ozvat. Pak už jsem radši odešla. Ještě jsem vyzvedla věci z šatny a pak zastavila až doma.

Jen co se za mnou zabouchly dveře bytu, tak jsem se po nich svezla a objala si kolena. Byla jsem zmatená. Kuroo mě děsil. Stále mě děsil a něco mi říká, že to ví. Nejspíš ví, že z něj mám strach. Přesto však tu bylo jeho chování dneska. Jednou rukou jsem si zajela do vlasů. Hled jsem ji však vyndala a zakryla si ústa, ať co nejvíce utlumím výkřik, který se dral na povrch. Propleskla jsem si tváře, ať se trochu vzpamatuji a šla si napustit vanu. Dneska to chce pořádnou koupel. Ani ta mě však neukkidnila. S neklidnou hlavou jsem se tedy pustila do učení. Doufala jsem, že mi to pomůže přijít na jiné myšlenky. A pomohlo. Dočasně. Jakmile jsem však skončila a nachystala se do školy, opět jsem se zatoulala ke Kuroovi. Jeho číslo jsem si uložila, ale poslat mu žádost o přátelství jsem nedokázala. Jsem prostě zbabělec. A to je hodně slabě řečeno. S neklidnýma myšlenkama jsem šla spát. Byla jsem vyčerpaná. Přesto jsem věděla, že mě opět čeká nekvalitní, přerušovaný spánek. Přesto se mi povedlo usnout.

Stála jsem u auta a mamka říkala: ,,proč bys jezdila metrem, Marián se nabídl, že tě odveze?" Nechtěla jsem nastoupit, znovu už ne. Přesto jsem najednou opět seděla v autě. V tom autě. S ním. Chtěla jsem pryč, ale dveře byly zamčené. Věděla jsem, co se stane. Znám to. Pamatuji si každý detail. Pamatuji si všechno z toho dne. Celý rozhovor, na který chci tak zoufale zapomenout. Ale který mě děsí pořád dokola. Přesto všechno však něco bylo jinak. Obvykle v tom snu jen vím, že se něco špatného stane. Ale nevím co. Dnes jsem si to pamatovala. Před námi zastavilo policejní auto. Z něj vystoupil policajt a zaťukal na okénko.

,,Dobrý den pane, obávám se, že budu potřebovat vaše doklady. A dívka vedle vás pojede se mnou." "A to jako proč" drze se zeptal Marián. ,,Už to, že s Vámi nejede dobrovolně" odpověděl a v tu chvíli cvakl zámek u dveří a já rychle vyskočila z auta. Najednou všechno bylo pryč. Marián, jeho auto, silnice. Stála jsem u řeky. Kousek ode mě stála vrba. Do dáli se táhla louka plná lučního kvítí. Všude létali motýlci a z dáli byl slyšet zpěv ptáčků. Vydechla jsem.

,,Je tu krásně, že" zeptal se hlas za mnou. Já jen přikývla a otočila se. Za mnou stál muž ve věku mé mamky. A já byla klidná. Což se divím. Avšak on mi někoho připomínal. ,,Vyrostla z tebe krásná dívka, má maličká" usmál se onen neznámý a já začala mít jisté podezření. ,,Ten čas tak letí je to jako včera, kdy jsem ti vykládal pohádky na dobrou noc." ,,T-tati?" Musela jsem se zeptat. Ten muž jen přikývl. ,,Jsem mrtvá?" ,,Ne, jenom sníš," řekl otec a smutně se pousmál, když viděl můj výraz. ,,Promiň, že jsem se nezjevil dříve. Ovšem nemohl jsem. Neměla jsi totiž naději." ,,Naději? Tu stále nemám, tati" smutně jsem odpověděla. ,,Máš dítě, máš. Ten mladík, se kterým jsi dnes byla. To on je tvou nadějí. To on je tvou šancí. I když to ještě nevíš." Zmateně jsem pohlédla na otce. Zděšeně jsem zistila, že se nevytrácí jen jeho hlas, ale i on samotný. ,,To díky němu jsi mě dnes mohla vidět. To on v tobě zažehl plamínek naděje. I když to ještě nevíš. A pamatuj dítě moje. Ve snu už mě neuvidíš, měl jsem jen jednu příležitost zjevit se ti. Přesto věř, že i když si mě nepamatuješ, tak jsem ve tvém srdci. Miluji tě, dceruško." S těmi slovy zmizel. ,,Ne, tati! TATI!!" vykřikla jsem a prudce se posadila na posteli. ,,Prosím, neopouštěj mě" zašeptala jsem, ale odpovědí mi bylo jen ticho mého pokoje. Koukla jsem na hodiny. Za půl hodiny mi měl zvonit budík. Ovšem vyspala jsem se líp, než za poslední týdny. Vzpomněla jsem si na sen a rozbrečela se. Všechno to na mě dolehlo a já jsem slzám nechala volný průchod.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ