Miin příběh Haikyuu Fanfiction

19 část Tréningový kemp 3

Pohled Mii
Byla krásná sobota. Seděla jsem ve větvích stromů s jablkem v ruce a pozorovala oblohu. Létali po ní vrabci. Vždycky jsem ráda sledovala létavé obyvatele planety. A možná jim trochu záviděla. Jejich svobodu. Jejich možnost zmizet. Letět pryč od všeho. Chvíli jsem je ještě pozorovala a pak jsem seskočila ze stromu a vydala se na vyhlídkovou tribunu. Chvíli po mě začali chodit první hráči.

Celý tréning probíhal normálně. Při obědové pauze jsem poslala výsledky. Po obědě opět tréning až do večera. Poslala jsem výsledky a chtěla jít odpočívat. Sotva jsem se vlekla. Byla jsem extrémně vyčerpaná.

Naneštěstí pro mě jsem neměla vypnutý telefon a slyšela, jak mi někdo volá. Zvedla jsem to, aniž bych se podívala na volajícího.
,,Ahoj, pusinko, že to taky zvedneš. Dneska jsem v náladě. Tak mi pověz, kde jsi. Vyzvednu tě a uděláme si pěkný večer. Budu něžný, tak se nem...."
V tu chvíli se mi podařilo zavěsit. Podlomily se mi nohy. Povedlo se mi opřít zády o strom a nohy jsem si přitáhla k tělu. Začala jsem brečet.

Pohled Yachi
Šla jsem zrovna venku směrem k tělocvičně, když jsem zaslechla něčí pláč. Šla jsem se tam podívat. A uviděla jsem dívku opírat se o strom. Nohy měla přitisknuté k tělu. Zkoušela jsem ji kontaktovat, ale vůbec mě nevnímala. Měla na sobě mikinu Nekomy, takže jsem se rozběhla směrem k tělocvičnám. Tušila jsem kde teď bude. Doufala jsem, že jí dokáže pomoci.

Konečně jsem jej zaslechla v jedné z tělocvičen. ,,Kuroo!" zavolala jsem a nakoukla do tělocvičny, překvapeně se na mě upřely tři páry očí. ,,Kuroo, musíš jít se mnou. Je to nalehavé" Říkala jsem lapajíc po dechu. ,,Nějaká slečna s mikinou Nek..." ,,Prosím, veď mě." Řekl. Ti další dva jej následovali. Než dořekl, že ho mám vést už byli přezutí všichni tři. Jen jsem přikývla a rozběhla se k té neznámé. Následovali mě Kuroo, Bokuto a myslím že Akaashi. Když jsme dorazili na místo, neznámá tam stále byla. Stále ve stejné pozici.

Pohled Kurooa
Zrovna jsem se chystal na volný tréning, když se mi zdálo, že někdo volá mé jméno. Po chvíli do tělocvičny nakoukla Yachi a zadýchaně řekla:,, Kuroo, musíš jít se mnou. Je to nalehavé" Už v té chvíli jsem se začal přezouvat se špatným pocitem. Bokuto s Akaashim mě následovali. Yachi pokračovala:,, nějaká slečna s mikinou Nek..." ,,Prosím, veď mě" ani jsem ji nenechal domluvit. Tohle mě celkem znepokojilo. Muselo se jednat o Miu. Celou cestu jsem přemýšlel, co se stalo. Pak už jsme ji viděli. Opřená o strom. Přišel jsem k ní. ,,Mio?" oslovil jsem ji. ,,Ne, nech mě. Nepřibližuj se!!" Tak tohle bylo zlé nepoznává mě. ,,Mio, to jsem já" držel jsem se stranou. ,,Nepřibližuj se!!" s tím jsem ucítil bolest na tváři. Mia se zvedla a dala se na útěk. Opravdu mi právě dala facku?

Z trávy jsem uslyšel cinknutí telefonu a Bokuto jej zvedl. ,,Myslím, že bys ne..." ozvali jsme se spolu s Akaashim, ale zasekli se v momentě, kdy jsme spatřili jeho výraz. Vlastně v jeho tváři se zračila nevolnost, znechucení, odpor a smutek s hněvem. ,,T-tohle musí snášet každý den?" Tón, kterým to řekl, jsem ovšem nedokázal vyjádřit. Jen mi mlčky ukázal displey telefonu. Na něm bylo vidět několik zpráv z různých čísel a všechny dost úchylné.

Honem jsem se rozběhl za Miou. Slyšel jsem, že ostatní za mnou běží taky. Něco bylo špatně. Mia neběžela tak rychle jako posledně. Zničehonic začala padat. Zrychychlil jsem. A tak tak ji stihnul zachytit. Neřekl bych, že byla v bezvědomí. Spíš jen v nejakém stavu napůl snění napůl bdění. Zrychleně dýchala. Vzal jsem ji do náručí. ,,Pojď, vezmeme ji na ošetřovnu." Řekl Akaashi. Jak řekl, tak jsme udělali. Upřímně jsem se dost lekl, když jsem sundal její sluneční brýle. Oči měla červené od pláče a rýsovaly se pod nima šílené kruhy.

Na ošetřovně nikdo nebyl. Sundal jsem ji mikinu a boty a položil ji na postel. Přikryl jsem ji. ,,Kuroo?" zašeptala. ,,Kde to jsem?" ,,Na ošetřovně" odpověděl jsem a dal jí ruku na ramano ,,měla bys chvíli ležet a odpočívat" usmál jsem se na ni. ,,Co se vůbec stalo? A co tréning?" Chrlila jednu otázku za druhou. Musela být zmatená. ,,Hlavní tréning už skončil. A o tom, co se stalo, si promluvíme ráno. Dobře?" Na to přikývla. ,,Chtěl bys jít ještě trénovat?" Překvapeně jsem na ni pohlédl. I když vlastně mě to nepřekvapovalo. Mia věděla, jak moc miluji volejbal. Zavrtěl jsem hlavou. ,,To je v pohodě, zůstanu s tebou." ,,Díky za nabídku, ale je to v pohodě. Vidím na tobě, že jedna tvá část by byla nejraději na hřišti. O mě si nemusíš dělat starosti." ,,Nenechám tě tu samotnou" namítnul jsem. ,,A když s ní zůstanu já?" Zeplala se Yachi a usmála se na mě. Původně jsem chtěl protestovat, ale Mia to nejspíš vycítila. ,,Neměj obavy, Kuroo. Opravdu budu v pohodě. Jen si trochu odpočinu" usmála se na mě. I když nerad, přikývl jsem. ,,Zůstanu tu s ní po celou dobu, bez obav." usmála se Yachi. Byl jsem jí vděčný. Kdyby to nenabídla, tak bych tu zůstal. Ale věděl jsem, že na Yachi je spoleh. Tak jsme se teda i s Bokutem a Akaashim vydali zpět do tělocvičny. Dal jsem Yachi kontakt na mě s tím, že má volat, kdyby se něco dělo.

Chvíli potom, co jsme začali se k nám k překvapení všech přidal i Tsukishima a krátce nato i malíček. Chvíli jsme trénovali, než se přidal i Lev. Dali jsme si zápas tři na tři. Upřímně jsem se celou dobu soustředil jen zčásti. Část mých myšlenek běhala za Miou. Až při zápase se mi povedlo zcela soustředit.

Po skončení tréningu jsme se s klukama vydali na večeři. U okýnka jsme já i Bokuto poprosili o dvě porce a oddělili se od ostatních. Šli jsme rovnou na ošetřovnu. Šel s námi i Akaashi, což mě překvapilo. I když poté, co i on spatřil Miin telefon, se chtěl ujistit, že je Mia v pohodě. Nečetl jsem celé ty zprávy. Jen to, co bylo vidět na displeji u mě způsobilo nevolnost.

Na ošetřovně byla Yachi a v posteli ležela Mia. Yachi nás ihned zaregistrovala. ,,Usnula prakticky hned poté, co jste odešli. I když se často budila kvůli zlým snům. Ale našla jsem nějaké prášky na spaní. Poté usnula a vypadá to, že tentokrát už je to bezesný spánek." Yachi nás informovala o situaci. Přikývl jsem na znamení porozumění. ,,Vzali jsme večeři i pro tebe. Musíš mít hlad." Společně jsme se všichni najedli. Budit Miu se nám nechtělo. Bokuto tudíž snědl její porci dříve, než někdo stihl cokoli říci.

Po večeři jsme se rozdělili, ale já jsem zůstal s Miou. Nechtěl jsem ji opouštět. Sedl jsem si na židli vedle. Nakonec jsem tak i usnul.

Pohled Mii
Pomalu jsem se probouzela. Pod sebou jsem cítila něco měkkého. Postel? Jak jsem se sem dostala? Pohled mi padl na Kurooa, který spal na židli. Začala jsem si vybavovat včerejší večer. I když jen mlhavě. Zalapala jsem po dechu a podívala se na svou ruku. Možná jsem to viděla rozmazaně, jeho tvář jsem poznala. Stiskla jsem peřinu. Já mu dala facku. Dala jsem facku Kuroovi. To nemůže být pravda. Ublížila jsem mu. Teď už mu nemůžu na oči. Možná bych měla zmizet už teď.

Vylezla jsem z postele. Chtěla jsem se proplížit z ošetřovny, ve které jsem nejspíš byla, a zmizet zpátky domů. Chtěla jsem. Jenže jakmile jsem položila nohy na podlahu a udělala pár kroků od postele, ozvalo se za mnou:,, Oya, oya, kampak se chystáš?" Ztuhla jsem a koukla směrem k židli. Kuroo vstal ze židle a obešel postel. ,,Nuže?" Optal se s úsměvem. Ucouvla jsem. ,,Mio, neublížím ti" povzdechl si. Poté se ozvalo zaklepání. Dveře se otevřely a v nich stála drobná blondýnka. Matně jsem si ji vybavovala ze včerejška. ,,Dobré ráno, myslela jsem, že budete chtít snídani." Řekla a mile se usmála. Položila tác se dvěma porcema na stůl a stočila pohled na mě. ,,Ahoj, tak už jsi vzhůru? Já jsem Yachi, ráda tě poznavám. Jak se cítíš?" ,,J-jo, už je mi lépe. Děkuji za optání" pousmála jsem se na Yachi. Poté řekla, že nás tu nechá o samotě a odešla.

Pohled Kurooa
Už jsem byl vzhůru, když jsem zaslechl pohyb. Koutkem oka jsem pozoroval, jak Mia vstává z postele. Oya, oya, kampak se chystáš?" Ztuhla. Vstal ze židle a obešel postel. ,,Nuže?" Optal se s úsměvem. Ucouvla. ,,Mio, neublížím ti" povzdechl jsem si. Nemohl jsem ji nechat utéct. V tu chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vešla Yachi. Přinesla nám snídani a představila se Mie. Yachi si o ní taky musela dělat starosti. Působila jako ten typ člověka, který nerad vidí druhého v nouzi. Hned poté nás nechala o samotě.

,,Tak co, najíme se?" Zeptal jsem se. Přikývla a společně jsme se posadili ke stolu. Začali jsme jíst. Já nějak nevěděl jak začít rozhovor. Věděl jsem moc dobře, že příjemné téma to nebude. Během noci ještě několikrát přišla SMS. ,,Omlouvám se, včerejšek mám v mlze. Všechno vidím rozmazaně a slyším z dálky. A přesto poznávám tvou tvář." postavila se a já taky. ,,Vidím to, dala jsem ti facku. Ublížila jsem ti. Po tom všem, už ti nemůžu na oči. Ono bude opravdu lepší, když zmizím." ,,Mio, mohl bych tě obejmout?" Pro jistotu jsem se zeptal. Vzhledem k situaci jsem se bál, že by začala panikařit. Cukla sebou. ,,jenom přátelské objetí, nic víc" ujistil jsem ji. Nakonec přikývla a já ji vtáhnul do své náruče.

,,Netrap se tím, co se včera stalo. Nezlobím se na tebe. Záleží mi na tobě." Po mé poslední větě ztuhla. ,,Vždycky jsem chtěl mladší sestru, kterou bych mohl chránit. A potom jsem spatřil tebe. Utíkala si přede mnou. Tolikrát si přede mnou utekla. A já vždy doufal, že se seznámíme. Protože od první chvíle jsme ji v tobě viděl. Sestru. Mladší sestru, kterou chci chránit."

Pokračování příště
Za případné chyby se omlouvám