Double Trouble (1D)

20. You should leave

Prvních několik vteřin jsem v šoku, ale moje tělo nechce a ani se nemůže  bránit a tak začnu s Liamem spolupracovat a opět to trvá nějakou chvíli, než mi vlastně pořádně dojde co se tu děje a že by se to dít nemělo. 
,,L-liame počkej," zatlačím svýma rukama do jeho hrudi a tím ho od sebe na kousek odtáhnu. Oba nahlas oddechujeme a koukáme na sebe. 
,,Promiň já....." začne se omlouvat načež já ale zakroutím hlavou. Nepotřebuji jeho omluvy, chci vysvětlení. 
,,Proč jsi to udělal ? Co tu děláš ?" ptám se nechápavě. Netuším co si o tom myslet. Jsem ještě víc zmatená než předtím a to jsem myslela, že to ani nejde. 
,,Já už to prostě nemohl vydržet. Nedokážu dělat jakože se mezi námi nic nestalo a nic to neznamenalo. Bolí mě pohled na tebe a Nialla, nemůžu si pomoc," povzdechne si a mně ho začne být až líto. Kromě toho nemohu uvěřit tomu co slyším. Takže ke mně vážně něco cítí ? Proč já to jednou nemůžu mít jednoduché. 
,,Tohle není správný Liame," nevím co mu na to jiného říct a tak pronesu pouze tuto krátkou větu a ani se mu nemůžu podívat do očí. 
,,Já vím, že ne, ale nemůžeš popřít to co mezi námi je. Vím, že to cítíš taky," popojde blíž ke mně načež já před ním naopak ucouvnu. Ne z důvodu, že bych se ho bála nebo něco podobného, ale přijde mi to jistější. 
,,Nevím o čem to mluvíš," zakroutím hlavou a couvám tak dlouho až zády narazím do zdi a už  se mu nemůžu více vyhýbat. 
,,Tak se mi podívej do očí a řekni, že ke mně nic necítíš," vyzve mě přičemž chytne mou bradu jemně do prstů a zvedne mi hlavu tak, abych se mu podívala do očí. A poprvé vím přesně co v jeho očích rozpoznávám. Vidím tam něhu, prosbu, jistý strach....lásku. Něco co jsem u Nialla, nikdy neviděla, ale i přes to. Teď zkrátka není nejlepší čas. 
,,Měl bys jít domů Liame," zašeptám, protože hlasitěji nejsem schopná to říct. Bolest v jeho očích je hmatatelná. 
,,Takže jsi s Niallem šťastná ? Miluješ ho ? Je to takové jaké si představuješ ? Je to to, co opravdu chceš ?" pozvedne jedno obočí načež si povzdechnu. 
,,A kdyby jo ?" překřížím si ruce na své hrudi. 
,,Kdybych věděl, že jsi sním šťastná respektoval bych to a měl radost z tvého štěstí. Ale oba víme, že to tak není. Necítíš s ním to co cítíš mezi náma," vydechne a rukou mě pohladí po paži přičemž mně na ní vyskočí husí kůže a musím na chvíli přivřít oči. 
,,I kdyby to tak bylo...je čistě moje rozhodnutí co s tím budu nebo nebudu dělat. A já nechci ublížit Niallovi, je to skvělej kluk a má mě rád," řeknu naprosto jasně. 
,,Jo, rád...ale pořád jsi neřekla, že nic necítíš ke mně," přiblíží se ke mně ještě o něco blíže, i když jsem myslela, že to už snad není ani možné. Koukám do jeho očí, moje srdce buší jako o závod, ale já nejsem schopná ani nechci to momentálně řešit. 
,,Liame tohle není fér. Večer vpadneš ke mně domů a vychrlíš na mě všechno tohle. Co teď jako čekáš, že udělám ? Rozejdu se s Niallem ? Budu s tebou ? A on nám k tomu s radostí poblahopřeje ? Prosím....jdi domů," prosebně se na něj podívám načež on ode mě odstoupí a pokýve hlavou. 
,,Fajn, promiň jestli jsem tě donutil cítit se nějak nekomfortně. Přísahám, že to nebyl můj úmysl. Víš, že bych ti nikdy ničím nechtěl ublížit, " omluvně se na mě podívá. 
,,Já vím," přikývnu. 
,,Pokazil jsem to svou upřímností mezi náma už úplně ?" položí mi ještě jednu otázku a je vidět jak je z toho všeho také smutný a utrápený stejně jako já. 
,,Nepokazil. Jen bych si přála být méně zmatená," vysvětlím mu upřímně načež je to tentokrát on, kdo přikývne a vydá se ke dveřím. 
 ,,Mimochodem ta dnešní písnička....." otočí se na mě ještě těsně pře otevřením dveří. 
,,Já vím, pochopila jsem moc dobře o kom to bylo," pozvednu jeden koutek úst ve smutném úsměvu načež on naposledy přikývne a už si jen vyměníme prosté rozloučení než se za ním zavřou dveře mého bytu a já nahlas vydechnu a složím si hlavu do dlaní snažíc se pobrat vše co se tu za posledních několik minut událo. Kéž bych se zítra ráno vzbudila a tohle byl jen nějaký sen, jenže to jsem netušila, že pravé problémy přijdou právě zítra.