Double Trouble (1D)

10. We have a problem

,,Už jsi to slyšela ?" ozve se u mě najednou má kolegyně v pondělí ráno v práci. Já leknutím nadskočím přičemž z pultu shodím svůj sešit, do kterého jsme si zrovna kreslila svůj další návrh oblečení. Na dnes nemáme nikoho objednaného na zkoušku a už nějakou chvíli se tu ani nikdo neobjevil, takže není úplně co dělat. Sešit odhodím s takovou vervou, že po lesklé podlaze doklouže až ke dveřím naší prodejny, které jsou stejně otevřené. Možná jsem vám ještě neřekla, že se nacházíme v nákupním centru. Má to své výhody i nevýhody. 

,,Co máš na mysli ?" zeptám se poté co se celé situaci zasmějeme a obcházím pult vydávajíc se ke dveřím zvednout svůj zahozený sešit. 
,,Budeme mít nový vedení, tenhle obchod si koupil někdo novej," sdělí mi akorát když sbírám svůj stále otevřený blok ze země a snažím se to udělat co nejelegantněji v mé hnědé minisukni. 
,,Cože ?" otočím se na ní nechápavě. 
,,Jak to že o tom nic nevíme ?" položím hned na to další otázku.
,,To taky nevím, ale prý se prodeji bránili hrozně dlouho, ale nakonec neměli na výběr, nevyděláváme tolik jako dřív. Zjistila jsem to od holek z druhý směny. Ty na to přišly úplnou náhodou," snaží se mi objasnit celou situaci o něco blíže přičemž já stále kývu hlavou ze strany na stranu celkem nechápavě. Málem bych zapomněla, že stojím stále v otevřených dveřích kdyby mě nevyrušil hlas jedné z pocházejících žen. 

,,Promiňte, ale to tady prodáváte ?" zeptá se a mě několik vteřin trvá než pochopím co tím myslí. Její prst směřuje k modelu nakresleném v mém sešitě. Jedná se o komplet z hnědé lesklé látky, která má na sobě různé promíchané a propojené vzory. Teda alespoň taková je má myšlenka v hlavě, na papír to samozřejmě není až tak dobře vystihnutelné, ale až to překreslím doma do svého tabletu, bude to lepší. Každopádně z té látky jsou kalhoty, které jsou přes stehna upnuté a přes lýtka trochu širší a mají vysoký pas a k nim pevná podprsenka stejné látky, která je vyloženě k tomu aby se v ní dalo chodit i venku. 
,,Já-uh ne, bohužel ne. To jsou jen mé návrhy, je mi líto," omluvně se na ní podívám stále překvapená jejím zájmem. 
,,Oh, to je ovšem velká škoda, vím minimálně o jednom člověku, který by si ten komplet rád pořídil, určitě máte talent," usměje se na mě mile. 
,,Já...děkuji vám," jsem stále trochu překvapená. 
,,Pracuji v jedné společnosti, kdybyste se někdy rozhodla mít volnost v navrhování ozvěte se, a třeba bysme na něco mohly přijít, tady máte vizitku," podá mi bílou kartičku s kontaktními údaji a já podle názvu poznám, že pracuje v jedné Londýnské firmě, která má pod sebou řetězec kanceláří po skoro celém světě, ve kterém různé kanceláře a útvary pracují v módním odvětví, navrhují věci a podobně. Je to docela známá společnost.
,,Dobře, děkuju. Mějte se hezky," pousměju se a vizitku si od ní vezmu. Ona mi rozloučení oplatí a poté zmizí. Překvapeně si vyměním pohled s mou kolegyní načež nad tím jen se zasmáním mávnu rukou a vydám se rychle do šatny, kde si svůj sešit i vizitku uklidím do kabellky. Tohle byla opravdu zvláštní situace. Není podezřelé, že mi jen tak náhodně nabídla vizitku ? Navíc já přeci jistou práci mám. Tady mi nehrozí žádné riziko a baví mě to. Jsou tu i fajn lidi. Nemám důvod proč přemýšlet o změně práce. Navíc... Si docela nerada zvykám na nové pracovní prostředí.

A tak na malou kartičku v mé kabelce úplně zapomenu a jdu raději dál pracovat. 

Druhý den

Stáhnu si vlasy do vysokého culíku a zkouknu se ještě jednou v zrcadle načež se ve svých hnědých teplácích a bílém obyčejném tričku vydám z mého bytu ven. Liam, se kterým jdeme běhat už na mě čeká dole.
,,Ahoj, tak připravený na procházku ?" zasměju se a na přivítání ho obejmu.
,,Ahoj, věřím, že to pro mě nebude procházka. Určitě se moc podceňuješ," i on se zasměje a při obejmutí si položí na chvíli hlavu na tu mou než se odtáhneme a rozjedeme se ulicí doprava. Míříme do jednoho parku a dneska je krásný den. Svítí sluníčko a já se cítím zkrátka úžasně. 
,,To se teprve uvidí," uchechtnu se. 
,,A co...kdybych tě pak pozval na kafe ? Jakožto odměnu chápeš," ušklíbne se.
,,Hmm, fajn to zní fér," pokývu uznale hlavou a už zatáčíme do parku, je vážně kousek od toho kde bydlím. 
,,Tak se koukej snažit," mrkne na mě.
,,Nemusíš říkat dvakrát, jsem moc soutěživá," mrknu na něj zpátky a než stačí něco odpovědět tak se rozeběhnu. Jelikož, ale nesprintuji abych se neunavila hned ze začátku, tak mě hned se zasmáním dožene.