Fate (Larry, Ziam)

18

Harry's pov

Uplynulo už spoustu dní od doby, kdy mi Louis naposledy ublížil. Odhadem to může být okolo dvou měsíců? Možná tři?

Je to dlouhá doba a hodně se toho změnilo. Například, jak už jsem zmínil, mi Louis dal pokoj. Tedy do značné míry. Ještě po mně stále sem tam hodí nějaký ten hnusný pohled, nebo utrousí blbou poznámku. Když jsme ale mezi klukama je to v pohodě. Dokonce se mnou i někdy prohodí slovo, což se většinou týká našeho projektu.

Pak jsou tu Liam se Zaynem. Přestože se ze začátku báli, ve škole jejich vztah vzali ostatní vcelku v pohodě. Spousta holek teď sice probodává Liama pohledem, protože si ukradl nejžádanějšího kluka na škole, na druhou stranu dostávají šanci i ostatní kluci. Vlastně se od té doby objevilo spoustu nových páru, což když se to tak vezme zní celkem vtipně.

No a Niall samozřejmě nadále překypuje jeho neúnavnou energií. Už jsme společně dali dohromady tři písničky a jemu to na projekt přijde stále málo. Nejraději by složil celé album, už nás i přemlouval, abychom natočili nějaké videoklipy.

Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že jako téměř každou noc jsem se vytratil z pokoje. Párkrát už se mi to sice vymstilo, ale nikdy ne natolik, abych s tím přestal.

Když už jsem se vracel zpátky, všiml jsem si, jak nějaká osoba vyskakuje z okna, nedaleko toho mého. Ani mě nepřekvapilo, že je to Louis. Stejně jako já pravidelně chodí na noční procházky.

Původně jsem ho vůbec nechtěl pronásledovat, avšak zvědavost mě jako vždy přemohla. Opět se rozešel uličkami do města. Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval.

Už po pár minutách mi došlo, že tentokrát je něco jinak. Nesnažil se jít nenápadně, neohlížel se, jestli ho někdo nevidí. Neběžel, právě naopak, vypadalo to, jako kdyby měl času nazbyt.

Mohl snad zjistit, že ho pronásleduju? Naschvál zpomalil a změnil cestu aby mě zmátl? Zatáhne mě teď do nějaké uličky, kde mě zmlátí, jako tomu byli do nedávna?

,,Nemyslíš, že by bylo jednodušší, kdyby ses mě  normálně zeptal?" vyrušil mě z mých nejhorších představ Louiho hlas. A sakra, zaklel jsme v duchu.

Automaticky jsem nahodil zpátečku, ale to bych nebyl já, abych vzápětí nenarazil do zdi. Jen jsme sledoval, jak se Louis otočil a přešel blíž ke mně. Zhluboka jsem polkl.

Říkal jsem že jsme s Louisem v pohodě? V naprosté tmě s poblikávající lampou už si tím tak jistý nejsem.

Několikrát si mě přeměřil pohledem. Ničemu nenapomáhalo ani noční ticho, které mě naopak ještě více znervózňovalo. Možná jsem se snažil sám sobě nakecat spoustu věcí, ale pravda se má tak, že se ho stále v určitých chvílích bojím.

„J-já...pro-promiň, nechtěl jsem tě sledovat," sklopil jsem pohled a už jen čekal, kdy přijde první rána.  ¨

Když se ale několik následujících vteřin stále nic nedělo, odvážil jsem se na něj opět podívat. Stále mě sjížděl pohledem, přičemž se nehnul ani o centimetr. Jakoby přemýšlel, zda mi chce nebo nechce něco říct. Už už jsem se nadechoval v otázku, ale stihl to dřív než já.

„Pojď, něco ti ukážu," chytl mě za ruku a beze slova mě táhnul ulici k jednomu z domu. Snažil jsem se protestovat a různě se mu vykroutit, avšak měl příliš silný stisk.

Stále jsem se dost bál, co mi hodlá udělat. Čím déle mě vláčel tím víc ze mě však strach opadal. I jeho stisk v průběhu cesty zeslábl, přestože jsem se stále snažil ruku vytrhnout.

Po pár minutách jsme se dostali do části města, kterou jsem vůbec neznal. Obklopovalo nás množství rodinných domků s obrovskými zahradami. Všechno působilo až kýčovitě draze. Stále mi nešlo do hlavy, co tu vlastně děláme. Jestli se hodlá někam vloupat, tak v tomhle s ním nejedu. 

Louis mezitím přešel k jednomu z domů a bez váhání přelezl plot. Kývl hlavou, aby mi tak naznačil, že mám jít za ním. Záporně jsem zakroutil hlavou, přesto se mé nohy dali do pohybu a pomocí pár nemotorných kroků jsem stál najednou vedle něj. I pod rouškou tmy jsem mohl vidět, jak se mi potichu směje. Jen jsem protočil očima, čekajíc co se bude dít dál.

„Tohle jsou moji rodiče," ukázal do okna kde seděl pár spolu s dvěma dětmi. Nemohli být o moc mladší než my. Společně se dívali na televizi, pojídali popcorn a neustále se něčemu smáli.

Hodnou chvíli jsem zíral do okna, než jsem si konečně uvědomil co se tady děje. Chápu proč sem každý večer chodí. Pozoruje co mohl mít, ale z nějakého důvodu to nemá. Co ale nechápu, jak někdo může být tak krutý, že se rozhodne "zbavit" svého prvního dítěte, ale později si pořídí další děti a žije si spokojený bezstarostný život.

„Já...je mi to líto," otočil jsem se zpět na Louiho. Zachovával si svůj chladný, kamenný výraz, ale poznal jsem, že se mu v očích odráží smutek. Bylo to jen na vteřinku, než zakroutil hlavou a zadával se opět do okna.

„Nemusí. Není to voje vina," zašeptal a zvedl koutky úst do smutného úsměvu. Zprvu mi nedocházelo, proč to celé ukazuje zrovna mě. Vždyť mě k smrti nenávidí, proč by mi měl ukazovat jeho slabá místo? Jeho tajemství o kterém nikdo nemá ani páru.

A pak mi to došlo. Celá ta záležitost od té doby kdy jsem ho poprvé uviděl. Věděl, že se ho rodiče chtějí jenom zbavit. Snažil se upoutat pozornost, ale vybral si na to špatnou cestu. Za ty roky kolem sebe vybudoval zeď, přes kterou zprvu nechtěl nikoho pustit, později už ji nikdo nechtěl dobrovolně překročit. Takže nakonec zůstal úplně sám. Neměl nikoho komu by se svěřil. Dnešek může znamenat snad jen to, že to celé dělá z naprostého zoufalství a zítra se vrátí zase ten Louis, kterého všichni známe. Nebo si možná konečně uvědomuje následky svých činů?

„Vlastně, jsem to já kdo by se ti měl omlouvat," vyrušil mě jeho hlas. Možná se opravdu držíme varianty číslo dva?

„Vím, že tohle není žádná omluva, ale...celý ty roky jsem jen chtěl, já nevím. Uznání? Dokázat, že jsem dost dobrej? Původně jsem nechtěl nikomu ubližovat, ale když si poprvé přišel a já se dozvěděl, že si do té dob žil s rodiči, kteří tě měli rádi něco se ve mně zlomilo. Nějaký hlas vzadu mi řekl, že ze sebe potřebuju nějak ventilovat tu zlost, kterou mám uvnitř. Jenže namísto toho abych udeřil do polštáře nebo pitomý zdi jsem dal pěstí tobě. Věděl jsem že to co dělám je špatně, ale měl si něco co já ne. Co nikdy nebudu mít. Máš lidi kterým na tobě záleží," v tu chvíli se mu zlomil hlas. 

Praskla kolem něj poslední vrstva ochranné zdi. Stál přede mnou s prázdným výrazem na mě koukal a čekal na mojí reakci. Já sám teď mám ale v hlavě naprostý guláš. Část mě teď chtěla Louiho obejmout a říct mu, že všechno bude v pohodě. Moje tělo ale začalo pomalu ustupovat zpátky. Stále jsem hleděl do jeho prázdných očí a z nějakého důvodu mi to trhalo srdce.

„Jsou tu lidi, kterým na tobě záleží Lou. Jen musí i tobě záležet na nich," naposled jsem se na něj podíval a zmizel pod rouškou tmy.