Fate (Larry, Ziam)

10

Liam's pov

,,Tak, teď bychom konečně mohli probrat ten důležitý psychologický rozhovor, nemyslíš?" naschvál jsem si na oběd přisedl k Louimu.

,,Vůbec nechápu o čem to sakra mluvíš," odsekl mi a dále se věnoval jídlu.

,,Máš problém, kamaráde. Potřebujeme si popovídat o tvém chování," přísně jsem se na něj podíval.

,,Počkej. Jestli mi chceš dávat nějakou přednášku o tom co můžu a nesmím dělat, nebo se mi budeš zase snažit promlouvat do duše, tak si můžeš jít rovnou stoupnout do fronty, protože nic nechci slyšet," zvedl se rychle od stolu a než jsem ho stihl zarazit, zmizel v davu lidí. Tohle bude mnohem těžší než jsem čekal.

Louiho jsem potkal znovu až po škole. Šel na hřiště u školy, kam moc lidí nechodí. Rozhodl jsem se, že nejlépe udělám, když ho nechám chvíli o samotě. Taky chci vědět co se chystá udělat.

Louis si jen odhodil batoh s věcmi někam stranou, vzal si míč, který ležel v trávě a začal dělat různé kličky. Po snad stovce různých triků kopnul míč přes celé hřiště přímo do brány.

Takhle pokračoval dalších deset minut, než omylem odkopnul míč ke mně. Překvapeně se na mě podíval, protože mě tu nejspíš nečekal.

,,Můžu se přidat?" přihrál jsem mu míč zpátky jako kdybychom to dělali běžně. Musím se k němu dostat jinou cestou.

Jen pokrčil rameny a z výrazu jsem mohl vyčíst, že mu na tom nijak nezáleží. Ze začátku mezi námi panovala zvláštní atmosféra. Téměř jsme si nepřihrávali, jen jsme každý střídavě stříleli na branku.

Jednou jsem se proti němu ale rozběhl a míč mu vzal.

,,Hej," křikl na mě.

,,No co? Neříkej mi, že ani nejsi schopný si ten míč vzít zpátky," vysmíval jsem se mu.

,,Prosím?!" obořil se na mě. V tu ranu vystartoval proti mně, že jsme tak tak stačil uhnout. Zlomyslně jsem se ušklíbl. Přesně tohohle jsem potřeboval docílit.

Louimu netrvalo dlouho, než si míč ukradl zase zpátky. Takhle jsme tam blbly asi další dvě hodiny. Několikrát jsme se i zasmáli, nebo se váleli po zemi. Takhle Louis nevypadal jako ten špatný člověk, který ostatním ubližuje. Působil jako normální středoškolák, který si chce užívat života naplno. Ukazovalo to jeho pravou tvář a ne masku, kterou si každý den nasadí.

,,Nevěděl jsem, že s tebou může být taková sranda," vraceli jsem se zpět na naše pokoje.

,,To stejný bych mohl říct i já o tobě," pokrčil jsem rameny. Chvilku jsme se na sebe jen beze slova dívali, než jsme se oba ve stejnou chvíli rozesmáli.

Lidi okolo by si nejspíš mohli myslet, že jsme kamarádi od narození, ale opak je pravdou. S Louisem se vůbec neznáme.

,,Přemýšlel jsi nad tím projektem?" vytáhnul mě z mých úvah.

,,Trochu jo. Nic mě však nenapadá, jsme všichni tak moc odlišní," přiznal jsem. Vůbec nevím, co za projekt bychom mohli udělat. Vůbec nic nás nespojuje, tedy podle toho co jsem zatím zjistil.

,,Jo, ale jsem si jistý, že Niall nějakou hovadinu vymyslí," uchechtl se. Niall. Měl jsem se s ním po škole sejít. Sakra.

,,Hele, budu muset jít, na něco jsem zapomněl. Někdy to ale můžeme zopakovat," vystřelil jsem pryč jako střela. Na Louiho odpověď jsem ani nečekal.

O pár vteřin později už jsem stál před Niallovým pokojem a klepal na dveře. Když otevřel, propaloval mě pohledem. Příšerně lehce se naštve. Zpoza zad jsem vytáhl tabulku čokolády, přičemž jsem jen omluvně vycenil zuby. Rychle po ní hmátl a pustil mě dovnitř.

,,Promiň, zdržel jsem se s Louisem. Takže, o čem si to chtěl mluvit?" svezl jsem se do křesla v jeho pokoji.

,,Zayn na něco přišel. Podle všeho umíš zpívat," zamumlal s plnou pusou čokolády.

,,No, asi jo. Nezpívám nijak aktivně," stále jsem nevěděl, kam tím míří.

,,Super, protože on s Harrym taky. A ze mě taky občas něco vyleze, takže bychom možná měli téma na projekt," souhlasně jsem přikývl. Zpívání nezní špatně. Vlastně to může být i docela sranda.

,,Ale je tu jeden problém," pokračoval.

,,Louis," dokončil jsem větu za něj.

,,Jo," švihnul sebou na postel.

,,Můžu se ho zeptat," nabídnul jsem se. Myslím, že po dnešku se se mnou klidně bude bavit.

,,Zayn už to zkoušel. Když se ho na to zeptal, nic mu prý neodpověděl. Buď zpívat neumí, nebo je to jen další věc z jeho života, kterou schovává za svou maskou," civěl do stropu.

,,Jestli se někdy někomu podaří prorazit tu bariéru, kterou kolem sebe vytvořil, dám mu zlatého bludišťáka," podíval jsem se na Nialla. Ten sebou jen lehce cukal, když se snažil zadržet smích.

,,Co je?" zeptal jsem se, ale už i mně pohrával na tváři úsměv.

,,Jen jsem si to představil. Jak před někým stojíš a dáváš mu to se slovy 'Díky, že jsi si promluvil s Louisem'" chechtal se dál. Na to jsem vyprskl smíchy taky. Zajímavá představa, musím uznat.

,,Ale teď k tobě, Louiho hoďme stranou," zvážněl najednou.

,,Co o mně?" zděsil jsem se.

,,Vím, že se ti líbí," usmál se na mě šibalsky.

,,Cože?! To není pravda. Vůbec nevím o čem to tady mluvíš," zapíral jsem okamžitě.

,,Vážně?" zeptal se pochybovačně.

,,Jo. NE-LÍ-BÍ se mi," zdůraznil jsem.

,,To je zajímavý, vždyť ani nevíš o kom mluvím," vítězoslavně se na mě usmál.

Ten jeden malej mazanej zákeřnej skřet! Asi ho něčím přerazím. Po ruce jsem měl ale jen polštář, takže jsem ho po něm okamžitě hodil. Jen se mi začal posmívat, protože mu to samozřejmě vůbec nic neudělalo.

,,Kdyby ses právě teď viděl," dostal ze sebe v přerušovaném smíchu. Schoval jsem si hlavu do dlaní. Já jsem takový blbec. Jak jsem se mohl tak jednoduše prokecnout? Niall se tam mezitím válel smíchy ještě pár dobrých minut.

,,Takže, jak to tedy je?" zeptal se zvědavě, když se zklidnil. Jen jsem si hlasitě povzdechl.

,,Já vlastně ani nevím. Vždyť ani nevím jestli se mu líbí kluci. Vždycky se kolem něj motají holky. Je sice pravda, že je vždycky odhání, ale to ještě neznamená, že je na kluky, ne?" stočil jsem k němu pohled.

,,Podle mě máš celkem velkou šanci na úspěch," odpověděl vážným hlasem, což u něj moc často neslyšíte.

,,Myslíš?" pochyboval jsem dál.

,,Vím," mrknul na mě, když v tom někdo zaklepal na dveře.