STORY FROM BLUE DIARY

24.kapitola Rodinné záležitosti

,,Ale mami, mě škrábe v krku," uslyším toho dne ráno, když vejdu do kuchyně.

,,Dobré ránko," pozdravím oba a usměju se jako sluníčko.

,,Teiii," vyskočí Ferry od stolu a jde mě obejmout. Potulím se s ním a pak si jdu udělat snídani.

,,Dobré...nemeškáš trochu?" zeptá se mamka, kdy si vezmu z ledničky jogurt, nakrájím si do něj banán a přisypu trochu vloček a chia semínek.

,,Nemyslím si," zakývám hlavou, když si sednu s miskou ke stolu. Pravda byla, že už se rafičky přehouply přes půl osmou, ale kdo by si dělal starosti kvůli pár minutám.

,,Tak už pojď, Fergie, nebo přijdu pozdě do práce," pobídla ho mamka nervózně.

,,Mami, mně je opravdu špatně," zakvílel bráška a mnul si krk.

,,Nezlob a pojď," domlouvala mu zase mamka. Jenže on začal kvílet, ještě víc. To mi nejde na rozum. Vždycky se do školky těšil. Teda většinou. Měla jsem pocit, že Fergiemu se líbilo úplně všude. Uměl tak dobře dávat najevo nadšení. Jakož i to, že má vztek. Zkrátka choval se jako typické pětileté dítě, anebo ne?

,,Tak ho nech doma, jestli ho bolí v krku. Já tu s ním zůstanu," řeknu zničehonic a ona se na mě překvapeně podívá. I já se tak trošku divím, co to ze mě vypadlo za nápad. Moc jsem s ním doma nebývala. Jen ve velmi akutních případech, což tenhle asi nebyl. Vlastně občas se do mě zahryzlo svědomí, že je to přece můj bratr, kterému se vůbec nevěnuju.

,,Ále, nepovídej. Máte dneska psát nějaký test?" zdvihla obočí a měřila si mě nepěkným pohledem, před kterým jsem mimoděk uhnula.

,,Ne, jen máme nějaké děsně nudné suply, o nic zajímavého nepřijdu," mávnu rukou, třebaže je dnes tělocvik, kde jsem ještě nebyla oznámkovaná z gymnastiky.

,,No tak dobře, tak zůstaňte doma. Já už ale opravdu musím," povzdechne si a pak rezignovaně odejde. Sotva za ní zaklapnou dveře, obrátím se na toho malého simulanta.

,,Tak...máte k tomu lhaní nějaký důvod, pane?" vyhrknu ale Fergie se zatváří jakoby nic. Chytám takový ten pocit, nebo tušení, že něco není tak, jak by mělo. Že je něco v nepořádku.

,,Já už nechci chodit do školky. Nikdy," ohradí se a jde trucovat na gauč do obýváku. Chvíli ho nechám být. Udělám si kávu a přidám štědrou porci medu.

Když si sednu za Ferrym, napadne mě jedna psychologická metoda, o které jsem kdesi četla a kdovíproč se mi promítla do podvědomí.

,,Víš co? Mohli bychom si něco nakreslit. Rád kreslíš, že jo?" Ani se na mě neotočí. Dojdu teda pro papíry a pastelky.

,,Nakresli mi, jak se dneska cítíš. Já nakreslím taky," řeknu a začnu něco čmárat na papír. Ne, že bych byla kdovíjaký umělec. To opravdu ne, ale něco zvládnu.

Když dopíjím kávu, po očku mrknu, jestli něco dělá. Je skloněný nad papírem tak abych ho neviděla.

Když dokreslíme, ukážu mu svůj výtvor první. Jsou na něm dvě postavičky.

,,To jsem já, jsem smutná, protože nevím, co tě trápí a z čeho jsi smutný ty," řeknu a ukážu na druhou postavičku. Fergie se zvědavě kouká. Pak mi odkryje svůj obrázek. Je na něm hodně postav. Všechno jsou to kluci a taky je tam jedna holka. To poznám podle šatů a mašle v dlouhých vlasech.

,,To jsou tvoji kamarádi ze školky? To, že tam nechceš chodit, nějak souvisí s nimi?" Vyzvídám a on přikývne.

,,Matýsek s Danem se smáli Vanesce," vysouká ze sebe.