STORY FROM BLUE DIARY

19.kapitola Weverky

Neklidně jsem těkala pohledem po malém prostoru. Byla jsem tady už několik minut, ale vylézt jsem si netroufala. Pak se ozvaly kroky. Srdce mi divoce tlouklo a na rukách naskočila husí kůže. Možná bych mohla vylézt ven oknem a vyhnout se tak člověku nebo více lidem, kteří jistojistě čekali venku přede dveřmi. Otevřela jsem okno, nějak by se dalo slézt, třeba po okapu. Dole byl čerstvě napadaný sníh a dost velká vrstva, nebyl by to tak tvrdý dopad. Jenže pohled z okna dolů mě zrazoval.

Najednou se zpoza dveří ozval hlas.

,,Teres? J-s-si t-tam ještě?" nedalo se přeslechnout, jak se Nicole třásl hlas. Takže vzduch čistý.

,,Jo, jsem, jak to vypadá venku?" zeptala jsem se přes dveře.

,,Nikdo tu není," ozvala se vzápětí odpověď. Pomaličku jsem odemkla a otevřela dveře. Naskytl se mi naprosto jiný pohled, než jsem čekala. Jedna z těch tří stvůr držela Nicole zezadu. aby se jí nemohla vykroutit a všechny tři se blížily neúprosně ke mně. Takže moje jediná kamarádka tady, mě zradila. To bolelo. Vyjekla jsem.

***

Vtom jsem se s děsem probudila a přistihla se, že ten výkřik se stal asi doopravdy. Dohromady s hlasitou ránou. Podívala jsem se kolem sebe. Seděla jsem na zemi vedle postele ve svém pokoji. Zřejmě jsem musela spadnout. Mnula jsem si hlavu a vzdychla. Už zase noční můra, a tentokrát se tam objevila i Nicole. Ta zrádcovská mrcha, která se v prváku tvářila, že je na mojí straně, a přitom byla jen jejich nohsled a špeh. Už dávno jsem ve svých snech přestala hledat jakoukoli symboliku, i když to, že se mi to zdálo zrovna dneska, něco znamenat muselo.

Protřela jsem si oči a podívala se na mobil. Bylo něco málo před sedmou, není divu, že mi ještě nezvonil budík. Vypla jsem ho a šla si dát sprchu, abych ze sebe setřásla tu můru.

,,Dobré ránečko," pozdravím mamku a brášku, když sejdu dolů do kuchyně.

,,To máš místo budíku výstřel z děla, nebo co to bylo za ránu?" usmála se mamka, zatímco já si šla udělat kávu, dnes jsem ji opravdu potřebovala.

,,Ne, spadla jsem z postele. Měla jsem zlej sen," odvětím ne zrovna mile, ale tak co chcete po ránu.

,,Zdálo se ti o hadech? Já nemám rád hady," zvedne bráška hlavu od snídaně a podívá se na mě. Já si k němu s hrnečkem přisednu.

,,Ne, o hadech se mi nezdálo, jen o nějakých lidech. Byli zlí, víš?" snažím se mu to vysvětlit.

,,A kvůli nim padáš z postele? Od toho máš tu modřinu?" poukáže mi mamka na rameno a postaví přede mě misku s kaší. Nakrčím nos.

,,Ne, tu modřinu mám z tréninku. To jde pořád tak vidět nebo co?" Pak už radši neříkám nic a s naprostou nechutí zabořím lžičku do hmoty v misce.

Na téma jídlo jsme v poslední době vedly spousta hádek. A nejen s mamkou ale i s mojí doktorkou. Naštěstí už teď nebudu chodit k dětské, takže to už nebude takový opruz. Měla jsem totiž nedávno výstupní prohlídku, bo je začátek března a blíží se moje devatenáctiny.

Vzhledem k tomu, že jsem se v minulosti lehce potýkala i s poruchami příjmu potravy, vždycky v tom viděla potenciální problém, že může nastat recidiva. Poprvé jsem se s tím potýkala v deseti letech. Poté v patnácti se vyskytly další problémy a pak už to mohlo bejt každýmu ukradený, jelikož jsem nestála o to, aby to někdo řešil.

Takže na tý prohlídce se to zhoršilo tím, že vytáhla akýsi grafy a začala to porovnávat s výsledky z minulosti, jenže je naprosto vytáhla z kontextu a ptala se, jestli nemám zase nějaké psychické problémy. Sežehla jsem ji pohledem. Ano, ke všem dětským pacientům byla laskavá a to všechno. Ale mě už to delší dobu sralo. A vsadím se, že to tak maj všichni.

Ne, že bych mohla s klidem říct, že se nemůžu dočkat devatenáctin. Člověk bude zkrátka jen o rok starší. Dál jsem nad tím neuvažovala.

,,Máš čas dneska odpoledne?" zeptá se jakoby mimochodem po snídani.

,,Nooo asi jo, proč?" zeptám se zvědavě. Vlasy mi spadnou do očí a já si zbloudilý pramen zastrčím za ucho, aby neotravoval. Ty vlasy začínají být až moc dlouhý.

,,Potřebuju abys Fergieho vyzvedla odpoledne ze školky. Musím se dnes zdržet v práci, máme konferenci a pak něco soukromého."

,,Co soukromého?" rýpnu si do ní a vyloudím na tváři poťouchlý úšklebek.

,,Do toho ti nic není, jestli nemůžeš, tak budu muset říct někomu jinému," povzdechne si mamka.

,,V klidu jejda, já s ním budu," mávnu rukou nad tou banalitou. Je čas věnovat se taky někdy rodině, ne že by se mi chtělo. Celou cestu do školy jsem asi moc pohroužena v myšlenkách, bo si nevšimnu, že prší.

***

Když už se situace opakovala během dvou týdnů asi počtvrtý, nebo potřetí, nadšení mě přecházelo.

,,Hele, ale je ti jasné, že si kvůli tomu musím přehazovat šichtu?" řekla jsem mamce do telefonu dost důrazně, zatímco ona hysterčila, že se vůbec nezajímám o rodinu a, že jsem vlastně hrozný sobec, že všechny problémy leží jen na ní. Že jí nikdy s ničím doma nepomůžu, a že když potřebuje, abych se pár dní věnovala bratrovi, tak je to hrozný problém. A že mě zajímaj jen moje zájmy. Nechala jsem ji vyvztekat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a teprve potom odpověděla:

,,Hele klid, však já ho pohlídám, co mi taky zbývá, že?" zakřením se na Fergieho, který stojí vedle mě. Mamka ještě utrousí pár rýpavých poznámek, a nakonec to položí.

,,No, tak to vypadá, že tu budeme do večera sami. Co podnikneme?"

,,Půjdeme do parku krmit veverky," usměje se vítězoslavně Fergus. Popadne mě takový záchvat smíchu jako už dlouho ne. Ne, že bych Ferryho neměla ráda, to jako mám. Ale asi nejsem zapálená do toho s ním trávit tak moc času, bo malé děti jsou mimořádně otravné.

Když si tak vzpomenu, Sam byl pravý opak. Byl se mnou pořád, pokud mě paměť neklame. Co si budem, brala jsem to jako samozřejmost. Člověk bere hrozně moc věcí jako samozřejmost.

***

Takže jsme si s Fergiem užili báječné odpoledne v parku, i když byla celkem zima, a veverky byly moc plaché. Potom jsme dělali na večeři pizzu. Kuchyně nám naštěstí nevyhořela, ale bordelu tu bylo dost.

,,A teď budeme číst tu maturitu," prohlásil Fergie vesele, když jsme se šli po večeři umýt. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,O čem to proboha meleš?"

,,No přece ta tvoje maturita, furt o ní mluvíš. Já si ju chcu taky číst," usmíval se jako andílek. Když už jsme byli v pyžamu, rázem mi to došlo. Člověk by si měl dávat pozor, o čem před dětma mluví, jsou schopné zapamatovat si toho mnohem víc jak my. Jejich mozek nasává informace jako houba.

,,Jasný kámo, můžeme se spolu učit, ale obávám se, že to nemá smysl." Fergus svěsil hlavu a podíval se do země. Div se nerozbrečel.

,,Ale můžeme to zkusit," dodala jsem a on zvedl hlavu a usmál se na mě. To je ale herec.

,,Chci dělat všechno, co děláš ty," rozzářil se a já znovu nabírala chlám. Bylo to srandovní, ne že ne. Nakonec jsme usnuli spolu v mojí posteli. 
______________________________________
Bonjour
Máme tu další kapitolku a musím poděkovat svému bráškovi, kterej mi je zkrátka věčnou inspirací pro Ferguse😆
Ale kdo mě zná, tak ví jak to mezi sebou s bratrem máme. Zkrátka tak nějak všichni to víme kdo máme mladší sourozence. Někdy jsou otravní a někdy jsme rádi že je máme. Oni totiž dokážou být i užitečný.