STORY FROM BLUE DIARY

30.kapitola Normální život? Co to je?

Z pohledu Tess

,,Takže ty tvrdíš, že to nejsou depky?" zeptá se Mike znovu. Zavrtím hlavou.

,,Depky možná, ale ne deprese. Depka je krátkodobá špatná nálada, zatímco deprese je těžká, dlouhotrvající a v těžších formách životu nebezpečná porucha. Mnohdy mezi příznaky patří suicidiální myšlenky a tendence," dokončím a ušklíbnu se. Všechno je v nejlepším pořádku. Co se týče přetvářky tak určitě.

,,Víš, já ti nějak nevěřím," zapochybuje Mike.

,,Tak když ti tady odpapouškovala celou wikipedii," vloží se do toho Charlie. Je vlezlá jak svině. Co na tom, že máme náš obvyklý večerní kruh. Dneska se nás tu sešlo sedm. Já, Charlie, Sophie, Andrew, John a Mike s Jackem. Po Mie jako by se v poslední době slehla zem. Zřídkakdy se zdrží až do večera a chová se divně. Chápu, to, čeho u nás musela být svědkem, muselo být hrozný, ale působí to tak, že se vyhýbá ona mně, a ne já jí. A nebo to má co dělat s tou její vážnou známostí. Ale kdo to do háje je, že jí tak popletl hlavu?

,,A teď si všichni položme otázku, co nám v poslední době udělalo radost?" řekne Jack a na mnoha tvářích se vyskytne potměšilý úsměv. Jack a jeho otázky, to je legrace sama o sobě. Pátrám v paměti, ale jelikož holt tohle temné období nemá zrovna moc světlých stránek, nemůžu na nic přijít.

,,V poslední době mi udělal radost táta, už se s mamkou nehádají tak často a doma je víc klid," řekne Charlie a pohodí svým zrzavým culíkem.

,,Já jsem rád, že tu máme skvělý kolektiv," řekne bez mrknutí oka John. Pak pokračují i Andrew a Sophie. Když dojde řada na mě, stále nevím, co říct.

,,Mě udělalo radost, když jsem ve škole z posledních cvičných didaktických testů v ajině dostala skoro plný počet bodů," plácnu nakonec a zřejmě to postačí. Tedy ne, že by nebylo nic lepšího na skladě, zkrátka jen nemám náladu. Samozřejmě, že doteď ten den asi nebyl dost špatný, aby se to nemohlo posrat ještě večer po příchodu domů. Typické, jak typické. I kdybych se na krásně zbavila všech svých depkoidních a úzkostných stavů, tohle zůstane jako poslední. Když chce jedna z nás vyvolat hádku jen proto, že má pocit, že ta druhá v sobě něco dusí, dopadne to katastrofou. Jak kdybychom byly v době před dvěma lety. DEGRADACE. Jako i když dílem jsem si z mamky dělala srandu, bo její otázky byly k popukání.

***

,,To jako už nikdy nepovedeš normální život?" zeptá se, když uklízíme prádlo ze šnůry.

,,Ne, můj normální život skončil v osmi letech, no možná v desíti, těžko říct," zamumlám.

,,Trochu brzo, nemyslíš?" zdvihne obočí mamka

,,To jo, ale sama znáš okolnosti lépe než já. A navíc, k čemu je mi být normální?"

,,Tereso, nedělej hlouposti. Přece se nebudeš trápit pro deset let starou minulost," řekne tím svým zdánlivě přesvědčivým hlasem. Zdvihnu oči vsloup.

,,Když tak už jedenáct, ale pro to se netrápím. Ptala ses, jestli povedu ještě někdy normální život, tak ti říkám, že můj normální život skončil," odvětím netrpělivě.

,,Měla bys," jenže já ji to ani nenechám dokončit.

,,Co bych měla? Co? Žít jako by se nic nestalo? Doprdele ale ono už se to kurva stalo! Nejde to jinak! Chápeš! Podělala jsem to! Vždycky se něco podělá," vykřiknu a pak se rozbrečím.

,,Normální život pro mě zkrátka neexistuje! Už nevím, co to znamená," vypadne ze mě ještě, když se opět proměním v pokojovou fontánu a uteču nahoru do svého pokoje. To slané svinstvo je v poslední době tak nevypočitatelné. Ten večer usnu brzy, aniž bych udělala, byť jen jediný úkol do školy. Ne, že by na tom záleželo. Ne, že by na něčem ještě záleželo. Můj život se zkrátka posral a bez Willa už neměl cenu.