Four kings || Sherlock I.

Moriarty, where are you?

Z pohledu Sherlocka

Vyběhli jsme nahoru po schodech a vypadali jsme, jako bychom měli dostat zástavu srdce. Námaha ale zas tak zbytečná nebyla. Před námi byly čtyři stoly. Na každých byl ubrus s národní vlajkou a vyskládaná koruna, na levé straně jablko na pravé žezlo a o stůl opřený meč. Ale bylo to podezřele lehké. Všichni jako na odpočítávání jsme se začali rozhlížet o patře. Nikde nikdo, opravdu. Byly jsme zde jenom my a korunovační klenoty, které byly v pořadí od leva: České, Britské, Italské a Německé.

"My je našli." špitla Salome a podívala se na mne. Pouze jsem přikývnul a svým pohledem hypnotizoval všechny čtyři stoly. V tu chvíli se k nám nahoru přiřítil jeden z policistů.

"Nerad vám to říkám, ale žene se sem nahoru asi dvacet fanynek a nejdou zastavit." sděloval nám udýchaně policista a my jsme pobledli. Za chvíli už jsme byly obklopeni mladými dívkami, které jsme potkali před několika hodinami v tramvaji. Nesnášim to, dohání ně to k šílenství. Už abychom byli v Londýně. Z mých myšlenek mě vytrhnul křik a Salome, která mě pustila, běžela ke kamennému okraji a shlížela dolů.

"Sherlocku!" řvala a podívala se mým směrem, "Ta to asi nepřežila, že jo?" oprala se mě, když jsem se podíval dolů, na kamenné podlaze ležela ta holka, která se mě pokoušela políbit. Nepřenesla asi to, že jsem byl se Salome.

"Nop. To nepřežila. A pokud ano, bude mít hodně zlomenin." sdělila jsem Salome a Johnovi, který se prorval skrz dav. Po této větě se k nám nahrnuli ostatní holky a rozpištěly se: "CECÍLIE!" a naráz se rozeběhli dolů. My jsme se pouze na sebe podívali a poté se rozesmáli.

"Co to jako bylo?" ptal jsem se přes slzy smíchu. Museli jsme se uklidnit. Já jsem vzal do ruky České klenoty, Salome naše - Britské, John Italské a ten policista Německé. Došli jsme dolu a položili je na lavice.

"Jsme vám zavázáni. Teď je budeme muset transportovat. Bude nám ctí, když poletíte letadlem, ve kterém budou uchovány korunovační klenoty Anglie." Sdělil nám kapitán policistů. Po slově letadlo mi přeběhl mráz po zádech.

"Nám by také bylo ctí, ale my pojedeme radši vlakem." sdělil jsem jim a nasadil svůj neutrální výraz, ze kterého, kromě Salome a Johna, nemohl nikdo jiný pochopit, jakou mám náladu.

"Přijmete alespoň pozvání na večeři od našeho prezidenta?" nabídl nám policista, ale Salome okamžitě co domluvil, rozeřvala se: "NE! S ním NE! Jdeme Sherlocku, tady jsme již zbyteční." načež jsme se otočili a vyšli z katedrály.

"Proč si to nechtěla přijmout?" optal se John, obešel mne a položil ruku na rameno Salome.

"Ty si ho nikdy neviděl? To už si radši dám Poslední večeři s Moriartym!" okřikla ho. Po tom se ale usmála, levou ruku položila na moje levé rameno z krk a pravou ruku na Johnovo pravé rameno. Kráčela mezi námi.

"Ale bylo to skvělé. Další případ je vyřešen. Teď ještě najít toho zloděje, ale to nebude takový problém. Vím, kdo to totiž je." sdělila nám a podívala se mi do očí. Z jejího pohledu bylo patrné, že mi říká, že já to už vím také. A měla pravdu.

"Další významné místo, kam se podíváme, bude Buckinghamský palác." podotknul jsem a musel se pousmát. Nastoupili jsme do policejního auta, které nás odvezlo na nádraží.

Tak další kapitola je tady. Doufám, že se vám líbila. A pokud ano, tak nezoufejte. Případ není tak u konce, jak si Salome, Sherlock a John myslí. Moriarty by to tak lehké nikdy neudělal. Proč tam Moriarty nebyl? Proč jim to udělal až tak lehké? Budu ráda za komenty a votes. :)