Four kings || Sherlock I.

Kapitola 3. - Psycholog ✔️

Z pohledu Salome

S lehkým povzdechnutím jsem odešla vyhodit špinavé kusy bavlněné látky. Nevnímala jsem Johna, který již objednával letenky a rezervoval hotel. Nevnímala jsem Sherlocka, který opět hledal cigarety po bytě. Nevnímala jsem nikoho a nic. Oblékla jsem si bundu a opustila dům. Měla jsem namířeno k jednomu bývalému kolegovi. Absolvovali jsme spolu univerzitu, ale on narozdíl ode mne provozoval praxi. Opatrně jsem mu zaklepala na dveře. Měl obědovou pauzu. S hlasitým dále jsem vešla do místnosti.

"Ahoj, Marty, máš chvíli?" nakoukla jsem dovnitř a když pokynul rukou s plnými ústy, vešla jsem a posadila se na židli. "Potřebovala bych poradit."

"Psycholog potřebuje psychologa?" zasmál se a přestal se houpat na židli, aby nevdechnul jídlo, které právě jedl. "Dlouho jsme se neviděli. Tak povídej, co ode mne potřebuješ?"

"Budeme ho nazývat pacientem. Nebudu nikoho jmenovat. Je to osoba s vysoce vážnými psychickými obtížemi," začala jsem a Martyho to evidentně velice zaujalo, neboť odsunul svou krabičku s obědem lehce stranou a vzal si do rukou blok s propiskou.

"Pokud ti to nebude vadit, budu si to zapisovat. Víš proč," pousmál se na mne a připravil si prázdnou stránku.

"Samozřejmě, piš si, co potřebuješ. Pacient projevuje známky sociopatie, nebo to o sobě alespoň tvrdí. Ignoruje okolí, vyžívá se v násilí, ale nepáchá ho. Rád se na něj dívá. Občas ho ale sužuje smutek, který se překlápí až do depresivních nálad. Má ale obrovské sexuální pudy, které dusí v sobě. Někteří si myslí, že je psychopat. Ono se to u něj ale špatně rozeznává."

"Co mi tu popisuješ, tak odpovídá sociopatii, až na návaly depresivních nálad. Vypadá to jako kombinace více poruch najednou. Jak se na tom se závislostmi?"

"Býval těžký kuřák. Alkohol ho neláká, ale mám obavy, že bral nebo bere drogy. Jaké, to ti neřeknu, ale potřebuje něco na udržení pozornosti. Jeho mysl přeskakuje z empatie do sociopatie. On si přeje mít mysl prázdnou a zaplňovat ji pouze svou prací. Brání se tomu, aby něco cítil. Mám takový dojem, že kdyby pustil uzdu svým pocitům, tak by pro udržení stability ve své hlavě začal brát drogy ve velkém. Má otázka je jasná – co by si řekl, že to je za diagnózu a dá se to léčit?"

"Chápu tvoji otázku a ze začátku to vypadalo jako sociopatie, ale nyní začínám pochybovat, co se mu děje v hlavě. Asi bys ho nemohla přivést, co?" pouze jsem na jeho otázku zavrtěla hlavou. Sherlocka bych k psychologovi nikdy nedostala. "Nech mi tu na sebe číslo a zavolám ti. Mám známého docenta na prestižní univerzitě, zavolám mu a dám ti vědět, ano?"

"Děkuji moc," pousmála jsem se na něj a následně odešla. Měla jsem namířeno zpátky na Baker Street pěšky. Potřebovala jsem se uklidnit a vyčisti si hlavu. Za pasem mne tlačila ruční zbraň. Pro jistotu jsem ji už nosila všude s sebou. Je ale až s podivem, že jsem měla již několik týdnů klid. Než jsem však stačila zabočila do naší ulice, zazvonil mi mobil. Vyndala jsem ho z kapsy a zvedla hovor.

"Prosím?" ozvala jsem se jako první.

"Ahoj, Salome, tady Marty. Odpověď jsem dostal velice rychle. Docent se ze začátku moc netvářil, že by se mohlo jednat o reálnou diagnózu, ale pak ho něco napadlo. O psychopata se opravdu nejedná, ale vypadá to, že máš tu čest s někým, kdo má kombinovanou sociopatii s posttraumatickým syndromem anebo dokonce se schizofrenií. Sociopati jsou známí svojí netečností, ale zároveň jsou až moc dokonalí jako milenci. Každopádně ti oba radíme, aby si tuto osobu co nejdříve opustila a dále ho nekontaktovala. Mohl by ti velice vážně ublížit nejenom psychicky..." nenechala jsem ho však tuto větu ani dokončit.

"Marty... já ho nemůžu opustit, sám by to nezvládl a..."

"Právě to chce, aby sis myslela. Chová se jako oběť..."

"Dost! Já potřebuju vědět, jak se to dá léčit," přerušila jsem ho naposledy a žádala od něj už jenom jednu odpověď.

"Sociopatie i posttraumatický syndrom vznikají z nějaké šokové situace. Pokud ji najdeš a uplatníš svoje psychologické znalosti, které si pamatuješ z univerzity, je tu šance. Ale ta je asi tak stejně velká jako srážka Země s Jupiterem, takže prakticky nulová. Pokud chceš ale opravdu radu, poslechni mne a zmiz z jeho dosahu."

"Díky za zprávy. Měj se a někdy se ozvi. Ahoj," s těmito slovy jsem položila hovor a zamířila opačným směrem, než jsem původně měla v plánu. Jela jsem za Mycroftem Holmesem. Po nějaké době už jsme stáli u něj před vchodem do domu. On v klidu kouřil svůj donutím a já čekala, co mi řekne.

"No... Vím přesně, co to způsobilo. Nebo spíš to je jediná věc, která by to mohla způsobit," natáhl do sebe návykovou látku a vydechl kouř. "Nemluví se mi o tom nejlépe. Nikdy mu o tom neříkej, mohlo by to v jeho hlavě vyvolat ještě něco horšího. Máme se Sherlockem sestru. Jo, vážně. Ale je zavřená, protože ona je doopravdy psychopat. Už se s tím narodila, narozdíl od mého bratra a jeho sociopatie. Měl v dětství kamaráda, hráli si spolu každým dnem. Zabila ho, před jeho očima. Do teď má ale v hlavě to, že se jednalo o psa, a ne o člověka. Vytěsnil to, aby se úplně nezbláznil. Chtěl jsem mu pomoci, proto neustále navrhuji pobyt v léčebně. Sherlock by nikoho nezabil, nikomu neublížil, leda sám sobě. Nechápe, co se děje. Jako dítě utrpěl šok a nikdy nepoznal vlastní tělo ani mysl. Nedokáže si spojit věci mezi sebou. Proč pořád vyhledává zločince? Nechce, aby bylo lidem ubližováno, ale neuvědomuje si, že je to ten důvod jeho jednání. Neumí sám sebe pozorovat. Nikdy sis toho nevšimla? Ty to víš, co mají sociopati v sobě a co z nich vyzařuje. Popiš mi to, jako kdyby si mi četla encyklopedii."

"Sociopatie patří mezi poruchy osobnosti a vyznačuje se systematickým porušováním předpisů a norem, zvýšenou agresivitou i neschopností budovat úzké vztahy. Souvisí to s nulovým svědomím a chybějící empatií. Jedinci trpící sociopatií se velice často dostávají do konfliktu a nejsou schopni udržovat dlouhodobé ani úzké vztahy. Ale..." nedořekla jsem onu větu, protože se Mycroft usmál a otočil hlavu na mne.

"Ale i přes to všechno jsou vynikající na sex, že ano?" taktéž jsem se zahleděla do jeho tváře a lehce kývla hlavou. "Ale Sherlock nic takového nikdy nezažil. Je to až s podivem. Na jeho vyhublou vysokou postavu a kostnaté tváře se vždy ženy lepily jako hmyz na pavučinu. On ale s žádnou nikdy nic neměl."

"Proč mi tohle všechno říkáš?" optala jsem se ho lehce zaraženě.

"Protože jsem mu chtěl vždycky pomoct, ale ode mne to nikdy nepřijal. Třeba by si mohla ty," s těmito slovy mi lehce uchopil levou ruku a prohlédl si ji. "Je zmatený a nedokáže si připustit, že se mu jeho okolí snaží pomoci."

Když jsem dorazila zpátky domů, v hlavě mi kolovalo mnoho věcí, o kterých jsem přemýšlela celou cestu. Sherlock ležel na pohovce a buď spal nebo přemýšlel. John si s nadšením balil batoh. Bez pozdravu jsem se odebrala k sobě a pomalu si dávala na postel věci, které jsem si hodlala vzít s sebou.