Four kings || Sherlock I.

Setkání

Z pohledu Jamese Moriartyho
Procházel jsem se po svém úkrytu v Postupimi, ve městě nedaleko Berlína. Hrál jsem si s Britskou korunou a Italským mečem. Malém jsem se tím poříznul. Musel jsem se smát. Pohled na Salome a Sherlocka byl k popukání. Hádají se jak malé děti a výjimečně to nebylo kvůli mně, ale kvůli Sherlockově blbosti. Počkat, on má výpadky paměti Amnesii. To se bude hodit. Smál jsem se a sekal do kytek okolo.

Z pohledu Salome

Už druhou noc nespím a John mi pořád vykládá, že vypadám, jako chodící mrtvola. Celou dobu prakticky sedím na parapetu a koukala na město. Nepromluvila jsem a na nic jsem nereagovala. John by ze mě byl asi na prášky.

"Salome, nech toho, on se vrátí. Hele, znám ho déle než ty a vím to. Pojď alespoň něco sníst." pobízel mě bratr, ale já jsem na to nějak nereagovala. "Salome pojď, nebo skončíš jako on!"

"Neřvi na mě! Nemůžu skončit jako on, nejsem závislá a víš co? Nech mě, žiju si svůj život!" rozeřvala jsem se na něj, al vzápětí jsem zmlkla.

"Teď si zněla přesně jako on." odpověděl mi smutně John a otočil se.

"Promiň," slezla jsem z parapetu, došla k němu a obejmula, "Já už se z nikým hádat nechci. Sherlock mě sice naštval. Ale já se o něj bojím, nevím, co s lidmi dokážou drogy ze začátku udělat. Ale vím, co z něj zbyde potom." neudržela jsem se a na Johnovo ramenu začaly padat mé slzy. Bála jsem se, co to z něj udělá.

"Pojď, jdeme ven. Něco mě napadlo." sdělil mi. Já jsem pouze přikývla. Vstali jsme a šli ven. John šel trochu napřed a zeptal se na něco místního individua. Chtěla jsem to slyšet, proto jsem k nim doběhla.

"Kde se nachází místní sqot?" optal se ho John a kluk, cca 15 let. A to už bere drogy?

"Annenstrasse." odpověděl nám jediným slovem a odešle za roh. Šel si dávat další drogu, podle jeho vzhledu usuzuji, že to bere tak dva roky, od 13 let, a bere heroin. Nesilnější droga na zemi. Nad tou představou jsem se otřásla. Je dobře, že Sherlock bere "jen" morfium. Pochopila jsem se, na co se John ptá, chtěl zjistit, kde je Sherlock.

Z pohledu Sherlocka

Ležel jsem na plesnivé matraci v místním squatu. Ležel jsem a koukal do stropu. Místní na mě koukali jako na debila, ale přibližovat se ke mně neodvažovali. Prudce jsem vstal a porozhlédnul se po ostatních. Ustupovali přede mnou, když jsem kolem nich procházel pro další dávku morfia. Když jsem si vrazil Salomeninu injekci na inzulin do předloktí a aplikoval roztok. Najednou jsem v sobě cítil záplavu agrese a hněvu. Sednul jsem si do kruhu zdejších a začal něco mlít.

"Já jí tak nesnáším! Jeho nesnáším. Salome mě zmlátila a John se mi furt sere do života!" řval jsem na ně a všichni se mě báli. "Nejradši bych je zabil oba!"

"To... To jsou tví přátelé?" jeden z něj se odhodlal promluvit. Nevydřel jsem to, prudce jsem vstal, chytil ho pod krkem a přirazil ke stěně. "Já-jsem-sociopat!" procedil jsem mezi zuby, "JÁ NEMÁM PŘÁTELE!!!" rozeřval jsem se na celý sqot a všichni si sedli co nejdál ode mne. Šel jsem ke své matraci a kecnul jsem si na ní.

"Tohle mě zžírá! Ublížil jsem jí a já to vím! Je to moje vina, nedokážu se už ani ovládat!" nadával jsem sám na sebe a nikdo už v místnosti nebyl. Vstal jsem a vyšel ze dveří.

"Tak tohle musí skončit!" řekl jsem si, sešel schody a prásknul vchodovými dveřmi. "Půjdu za nima. John mi snad pomůže, jak se toho zbavit."

"Tak k nim, už se nedostaneš." zašeptal mi chladný hlas do ucha a přiložil ledové ostří ke krku. Nebyl to Moriartyho kumpánům, ale jedem ze squatterů.

"Ale dostanu." vytáhl jsem svůj nůž, otevřel ho a bodnul toho kluka do stehna. Sklonil jsem se k němu a zašeptal: "Drogy jsou svinstvo! Věř mi." uklidil jsem už a odešel. Nevím, kde by mohli být, ale šel jsem pryč.

*Po pěti hodinách*

Byl jsem unavený a skoro jsem se plazil po chodníku. Potřebuju morfium, ale hned jsem tu myšlenku vysoukal z hlavy. Koukal jsem se do země a v tu chvíli se z někým srazil. Zvednul jsem hlavu a podíval se tomu dotyčnému do očí.

"SHERLOCKU!!!" zařvala Salome a skočila mi kolem krku. Agrese se začala zase stupňovat. Neudržel jsem se a ruce jí sepjal na zádech v oblasti hrudní páteře. Ale vztek jsem musel dostat z těla. Salome to ale poznala. Chytila mě za boky hlavy a sklonila mi obličej dolů.

"Dívej se na mne Sherlocku. Dívej se! DÍVEJ SE!" poslední dvě slova už řvala. Já jsem se nedokázal svýma agresivníma očima podívat do těch jejích, třesoucích se, nevinných očí. "Prosím, vím, že tam je někde ten normální Sherlock, kterého jsem poprvé potkala v Baker Streat, když jsem se tam nastěhovala. Se kterým sejm zažila svůj první případ. Ten, kterého jsem milovala. Ten, který mě poprvé políbil. Ten co řekl ano! Sherlocku, tohle nejsi ty! Neber už to morfium, prosím. Buď si klidně sociopat, ale feťák ne." po tomto rozhovoru jsem najednou bolest. Nebyl jsem naštvaný, ale neskutečně unavený. Podlomili se mi kolena, Salome mě vzala pod levým a John pod pravým ramenem.

Tak další kapitola je tady. Tak co na to říkáte? Salome byla málem na mrtvici a Sherlock se našel. Bude Moriarty řádit dál? A skončí opravdu Sherlock s morfiem? Dokáže Sherlock Salome odpustit? A naopak? Vyrovná se s tím? Budu ráda za komenty a votes.