Kapitola 6. - Morfium ✔️

660 60 8
                                    

Z pohledu Salome

Pomalu a opatrně jsem umístila desinfekci na Sherlockovu ránu na ruce. Když vykřiknul, myslela jsem, že mi utrhne uši. V životě jsem ho neslyšela tak moc křičet. Poprvé projevil nějakou emoci, která se ale nedala moc ovládat. Ležel pak na trávě, zavřel pomalu oči a po chvíli začal pravidelně dýchat. Usnul. Ani jsem se mu nedivila, nikdo jsme toho moc nenaspali. Sundala jsem mu opatrně kabát. Jeho tělo bylo už těžší než před několika měsíci. Zase normálně jedl a nabral nějakou váhu. John ho chytil za ramena, nadzvedl a já pod něj narovnala kabát, aby neležel na trávě a my se také mohli položit. Já jsem dala na pravou stranu, kam měl otočenou hlavu, svoji bundu všichni tři jsme si lehli na zem. Plocha, na kterou jsme si mohli lehnout, byla velice malá. Byla jsem schoulená mezi Sherlockem a svým bratrem. Po několika minutách jsem ucítila pach krve, tlak a teplou zpocenou ruku na svém krku. Sherlock ze spaní položil dlaň na mne. Stále mu rána lehce krvácela, ale do několika minut by to mělo zase přejít.

Probudila jsem se a John se vracel s rukama plnýma jablek. Musela jsem se pousmát, vstala jsem a šla mu s tím pomoct. Vzala jsem pár kousků ovoce a vracela se s ním zpátky k našim věcem. Koupil to na trhu v nedaleké vesnici, kde nás ještě nehledala policie.

"Proč máš půlku trika od krve?" zeptal se mě John a ukázal na velkou skvrnu na mém oblečení. S hrůzou jsme se zadívala, kam prstem mířil a následně běžela směrem k Sherlockovi. Položila jsem snídani na svou bundu a chytila jeho pravou ruku za zápěstí. Byla celá od ztmavlé krve a obvaz byl prosáklý. Sherlock stále spal, klidně.

"Tohle si musel rozškrábat ze spaní, jinak tomu nerozumím," sdělila jsem mu lehce roztřeseným hlasem. On sundal prosáklý obvaz. Když jsem tu ruku viděla, měla jsem pocit, že bude muset podstoupit amputaci. Nevypadalo to vůbec dobře. John mu na to vylil další objem desinfekce. Sherlock sebou cuknul a zařval. Jeho hlas se nesl lesem. Tentokrát ho to pořád bolelo, neustále sípal a držel se za zápěstí.

"Jste idioti?! To do prdele strašně bolí!" skučel Sherlock a koukal s roztřesenýma očima na nás.

"Velice silnou desinfekci. Sherlocku, měl by ses ovládat. Pokud si do toho budeš ještě více sahat, tak ti tu ruku uříznou," po této větě, kdyby neměl poničenou ruku, jsem si myslela, že by ho Sherlock zabil.

"Nemůžeš s tím něco udělat?" otočila jsem se na Johna, když jsem viděla bolest v Holmesových očích

"Je tu jedna možnost, ale je to velice riskantní, to si nemůžeme dovolit. Salome," lehce si mne odvedl stranou. "Mám tu jednu věc, ale..."

"Dej mu to," odpověděla jsem mu šeptem. Přesně jsem věděla, co má v batohu. I když si říkám, že mu na to nepřišli. Pravděpodobně má tak malé množství, že nikoho nezajímalo.

"Morfium Sherlockovi? Jseš si tím jistá?" zašeptl a já kývla. Dal mi za pravdu, když se na Sherlocka podíval. "Mám ho bohužel pouze k intravenóznímu podání, nikoli k orálnímu, takže je tu větší pravděpodobnost, že bude chtít další dávku."

"Musíme zmizet, a to hned a on to bez léků nedá," odpověděla jsme mu a zamezila Sherlockovi volný vhled k nám. John si sedl ke svému batohu, vyndal nádobku a z ní na lžičku vysypal určité množství prášku. Poté pod ním škrtnul zapalovačem a morfium pomalu přecházelo do tekutého stavu. následně nabral do sterilní injekce, kterou si vybalil a přešel k Sherlockovi.

"Co to je?" zeptal se nevěřícným pohledem a John mu bez odpovědi vzal ruku z zápěstí. Sherlock lehce syknul a díval se na ostrou jehlu injekční stříkačky.

"Nechtěj vědět a mlč," odpověděl mu John zpětně a zajel mu pod kůži. Pomalu vpravil morfin na místo bolestí. Poté se Sherlock posadil a já jsem mu ruku obvázala novým čistým obvazem a položila mu na ránu gázy.

"Kde to vlastně jsme?" optal se John a Sherlock se začal rozhlížet.

"Jsme asi tři kilometry na sever od Říma. Včera jsem sledoval trasu a zbytek jsem pouze odhadoval. Bylo to to jediné, co jsem dokázal vnímat" sdělil nám Sherlock a napětí v obličeji mu povolilo. To morfium očividně pomohlo. Usmála jsem se na něj a hodila mu nějaké jídlo. Nasnídali jsme se, sklidili si věci a hledali cestu ven z lesa. Několik hodin nám trvalo, než jsme se dostali k blízkosti letiště. Museli jsme odsud rychle vypadnout. Nedaleko runwaye u lesíka jsme se posadili na trávu. Otevřela jsem svůj batoh, změřila si hladinu cukru a hledala injekci.

"Johne, nevíš náhodou, kde mám inzulin? Respektive tu injekci od něj," optala jsem se a John pouze pokrčil rameny zkoumaje svoje vlastní zavazadlo "Kluci, ale tohle fakt není sranda, já ten inzulin potřebuju!"

"Salome, kde mám to morfium?" optal se můj bratr a rozhlédl se kolem sebe. Sherlock jenom seděl na zemi a zíval se na letiště. "Já ti to říkal."

"Sherlocku?" oslovila jsem ho. Když zaslechl své jméno, otočil se mým směrem. Měl nepřirozeně rudé oči a rozšířené zornice. Lehce se klepal.

"Kde mám inzulinku?" procedila jsem mezi zuby a koukala na něj. Sherlock vytáhnul z kapsy oranžovou injekci a podával mi jí. Naštvaně jsem mu ji shodila z ruky.

"Děláš si ze mě legraci?! Já už ji samozřejmě nechci, nejsem feťák jako ty! Myslela jsem si, že dostaneš rozum a ty i kradeš?! Ty chceš vážně zdechnout, co?! Tebe vážně baví týrat psychicky ostatní! V čem si pak jiný jak Moriarty, co?! My se ti tu snažíme pomoci a ty odmítáš! Já vím, co ti je, ale ty si to odmítáš přiznat a místo toho se utápíš v drogách!" křičela jsem na něj. Otočila jsem se, rozpustila si vlasy a pramen si hodila přes jedno oko. Nikdy jsem je takto nenosila. Nasadila jsem si dioptrické brýle, které jsem našla, spolu s peněženkou na schodech, hodila na sebe Johnovu bundu a strhla Sherlockovi šálu z krku.

"Kam jseš?" zeptal se mě, aniž by reagoval na moje příchozí výčitky.

"Do lékárny pro inzulin ty blbče. To si jako myslíš, že kvůli tobě chcípnu?" odpověděla jsem mu naštvaně, hodila batoh na záda a odešla.

Z pohledu Sherlocka

Koukal jsem se za ní a chtělo se mi zvracet. Něco jsem zamumlal sám pro sebe a odešel stranou. Potřeboval jsem to znova. Ta neutichající touha po tom slastném pocitu se nedala ovládat. Toužil jsem po prázdné mysli jako ryba po vodě. Nemusel jsem se poté zabývat pocity, které mi byli k ničemu.

"Promiň Salome, ale já musim," zašeptal jsem si pro sebe a svezl se podél stromu na zem. Vytáhl jsem z kapsy skleněnou nádobku s bílým práškem a inzulinku, kterou jsem ukradl Salome. Na lžičce jsem si zkapalnil morfin a naplnil injekci. Vyhrnul jsem si levé rukávy kabátu, saka a košile. Roztřesenou rukou jsem si aplikoval morfinu do předloktí. Chvíli mi trvalo, než jsem našel žílu. Vše jsem zase uklidil a šel za Johnem. Salome se mezi tím vrátila a vylila mi lahev vodu na hlavu.

"Ty zfetovaný prase, ty si ulízej svoje vlasy, vezmi si moji bundu a Johnův batoh. A ty Johne si vezmi Sherlockův kabát a tyhle sluneční brýle," Johnovi věci podala a po mně je vztekle mrštila. Když jsme se převlékli, šli jsme za Salome, která naštvaně kráčela asi dva metry před námi.

"A pospěšte si. Nemáme celý den, letadlo letí za pět hodin a musíme také vymyslet, jak se dostaneme přes ty veškerý zasraný kontroly," křikla na nás naštvaným tónem.

Four kings || Sherlock I.حيث تعيش القصص. اكتشف الآن