Sasusaku: the resistance

7. kapitola - útěk

Sasuke:

 Když mi řekla, že zůstane v mém pokoji, docela mě to překvapilo. Taky mě překvapilo, když mi oznámila že mě nenechá spát na zemi. Bál jsem, že kdybych jí rovnou navrhl, jestli bychom nespali spolu, tak mě pošle do prdele. Ale pak mi došlo, že asi ani ona nevidí jiné řešení. Pak, když jsem jí řekl, že jí taky nenechám spát na zemi, její výraz ve tváři mi řekl že přemýšlí nad tím samým. Tak jsem to řekl nahlas. Navrhl jsem společný spánek. Nejprve jsem se trochu bál její reakce. Nikdy bych si to nepřipustil, ale když pak přikývla, byl jsem uvnitř šťastný jako malé dítě.

Kývl jsem jejím směrem a řekl jí že donesu večeři, protože jsem nechtěl, aby viděla jak jsem z toho šťastný. Když jsem došel do kuchyně, dost mě překvapilo když jsem tam zahlédl orochimara. Když jsem tam došel, se záměrem ho ignorovat a připravit jídlo, promluvil. ,, Sasuke, dozvěděl jsem se, že máš na pokoji dámskou společnost. Sakura se jmenuje, pokud se nemýlím. Je to studentka Tsunade, má skvělou kontrolu chakry a brutální sílu. Vybral sis dobře..." Řekl to slizským, sladkým hlasem, který je pro něj tipycký. ,,Co chceš ?" Zeptal jsem se ho na rovinu, protože vím, že když se mnou mluví, vždy je to za nějakým účelem. ,, Ale nic jenom jí dej tohle." řekl, a podal mi nějakou krabičku. ,, co to je?" Zeptal jsem se ho. Není to jed? Nebylo by úplně nelogické, že by ji orochimaru chtěl zabít. Možná si chtěl potvrdit mou věrnost tím, že zjistí, jestli bych jí zabil. ,, léky na spaní, musí být vystresovaná a asi se jí zrovna nejlíp neusíná." řekl zrádně přeslazeným hlasem a ušklíbl se. ,, Dej jí to zítra do pití, dnes asi máte jiný program, jinak by jsi sem nechodil. Nemám pravdu?" Dodal ještě, než jsem se s připraveným jídlem vydal zpět do mého pokoje.

Když jsem vešel, Sakura seděla na posteli. Usmál jsem se na ni. Upřímně, sám sebe nepoznávám, většinou, i když chci dát najevo své pocity, nezvládnu to. Proč to se Sakurou jde samo je mi ovšem stále záhadou. Vzal jsem i sake, protože mi došlo že když orochimaru říkal, že je vystresovaná, je na tom velká část pravdy. Aspoň jí to snad trochu provětrá hlavu, i když pochybuji, že by se opila. Prosřel jsem stůl, a kývnutím hlavy jí přiměl, aby šla ke mě. Když jsem nám nalil, naráz jsme to do sebe koply. Trochu mě udivovalo, když jsem viděl jak se napila Sakura. Ještě pořád jsem jí vyděl jako tu otravnou, slabou holku se začínající pubertou. I když mě teď nemá ráda a nemluví, pokud tedy zrovna nenadává, pořád jsem zaseklí v době kdy jsme byli geninové. Vzhledem k tomu že byla příšerně zamlklá a nevypadala že by se chystala nějak zavést konverzaci, rozhodl jsem se že to udělám já. Začal jsem o konoze, jelikož mě zajímalo, co se za tu dobu změnilo v mé rodné vesnici. zajímaly mně také nejsilnější lidi z chunninských zkoušek, zkrátka jsem chtěl vědět jak moc jsem proti nim zesílil. Pak se ale najednou natáhla po flašce, a začla do sebe házet jednu misku za druhou. Byl jsem nejdřív v šoku, co jí tak najednou popadlo, a pak mi to došlo... neměl jsem se zmiňovat o narutovi, musel jsem jí tím připomenout, jak se sem vlastně dostala, jsem opravdu kretén.  Po nějaké době mi oznámila že jde spát. Když si lehla pohlédl jsem na flašku a chtěl si taky nalít misku, ale pak jsem zjistil že je prázdná. Když mi říkala že jde spát mluvila celkem normálně. Překvapilo mě, jakou má ta holka výdrž. Po několika minutách jsem se rozhodl jít taky spát. Když jsem si k ní lehl, všiml jsem si že se celá třese a bylo vidět že se snaží zadržet slzy. Jednu neposlušnou slzu, která se i přes odpor skutálela po jejích alkoholem zbarvených lících, jsem setřel prstem, vždy jsem nesnášel když plakala. Aniž bych si pořádně uvědomoval co dělám, přitáhl jsem si jí k sobě do objetí. chvíli jsem jí pouze hladil na tváři, ale pak se naše obličeje začaly přibližovat, bylo to něco jako magnet. Když k sobě naše rty konečně docestovaly, nešlo přestat. Vášnivě jsem ji líbal, a nemohl jsem se odtrhnout, i když jsem ten polibek vůbec neměl v úmyslu. Když jsme se od sebe konečně trochu odtáhli podívali jsme si do očí, jemně se na mě usmála a já pocítil pocit spokojenosti, se kterým jsem hned po ní usnul.

Sakura:

Probudila jsem se asi kolem dvou ráno, všude byla tma, jen měsíční světlo ozařovalo naši postel. Už jsem nebyla v Sasukeho objetí, během doby co jsme spaly, jsme změnily pozice. Nyní ležel zádami vedle mě. Což pro mě bylo naprosto ideální, vycítila jsem příležitost zdrhnout. Šlo to jednodušeji než jsem myslela, jednoduše jsem ho omráčila. Poté jsem vylezla z postele a udělala potřebné pečetě na telepostační jutsu. Ocitla jsem se někde v lese, ale v tu chvíly jsem se rozhodně nehodlala zabývat tím kde přesně jsem, porozhlédla jsem se kolem a rozběhla jsem se sprintem co nejdál od tohohle místa.

Tak po sto letech je tady nová kapitola. Vím že dějově je nic moc a mnohé z vás zajímá jen část ze Sakury pohledu, ale zrekapitulování děje ze Sasukeho pohledu má své opodstatnění. To však pochopíte později. 🙄😉
Jinak se omlouvám, vím že moje pravidelnost jde do háje, ale příběh hodlám dokončit, protože sama nenávidím, když mě zaujme nějaký příběh a autor(ka) ho nedokončí. Za další spoždění se omlouvám, v práci mám teď frmol. 😉
Pokud se vám díl líbil, budu moc ráda za hlasy, komentáře nebo rady jak příběh vylepšit.
Mějte se krásně ❤️

Sayõnara, Miama. 😋😉

.