Ani nevím jak jsem se dostal k Nemetonu. Jak ironické. Krutý osud mě sem znovu zavedl, na to místo kde jsem poprvé potkal Thalii. Na místo, na kterém jsem znovu poznal rodinu, ženu, která se mi stala matkou, jež mě, kterého vyhnala vlastní krev, přijala jako vlastního. Ona mi dala nové jméno a svolila k tomu, abych mohl nosit příjmení Hale, jež patří rodině, která je na něj právem hrdá, rodině, jež ještě včera byla strážcem Beacon Hills a ochráncem jeho křehkého míru a harmonie mezi dvě zcela odlišnými světy, které mezi sebou vedou od pradávna válku.
Všechny ty smíšené pocity co jsem měl, strach, smutek, zášť, vztek, se ve mě přímo vařily. Nedokázal jsem všechny ty emoce už déle snášet, ten hluk v mé hlavě, všechny ty hlasy. Najednou však všechny utichly. Klid. Byl to tak příjemný pocit. Žádný hluk, žádné myšlenky. Nic. Ale to byla jen chvilka. Najednou jsem uslyšel vše mnohem zřetelněji. Trhalo to uši. Šustění strom, trávy, pohyb zvěře, praskání ohně, lidi, vítr. Vše. Ale pak to pomalu ustupovalo až se to úplně zklidnilo. Až teď jsem si uvědomil, že je něco špatně. Stál jsem na nohou, tak jako ještě před chvílí, ale i tak ne stejně. Svět jsem teď viděl z menší výšky než před pár okamžiky. Vlastně jsem stál na všech čtyřech. To snad není možné. Byl ze mně vlk. Ale jak to. Vždyť schopnost měnit se ve vlka je velice vzácná a navíc dědičná. Pokousaní nemohou přeměn nikdy uskutečnit. Pak mě napadlo, jestli to na mě nepřenesla nějakým způsobem Thalie. Přeci jen, ona byla jediná, koho jsem znal kdo byl obdařen tímto darem. Tu její schopnost jsem vždy obdivoval, stejně tak jako její děti a samozřejmě i její bratr, ale z Peterovy strany to byla spíš závist.
Z přemýšlení mě vytrhly zvuky kroků. Následoval pach. Člověk.
Kdo to mohl být, vždyť jsem stál u Nemetonu, posvátného keltského stromu stojícího zde od nepaměti, který žádný smrtelník nemá šanci uzřít. Ale co když ... Ne, to ne. Nemůže to být lovec. A už vůbec ne ona. Pak jsem však začal pochybovat. Ty blázne, vždyť víš co udělala. Byla to ona, kdo jiný. Tak proč by jsem nemohla přijít. Proč by nedokázala sledovat jednoho malého kluka. Hloupého kluka, který nikomu nedokáže pomoct, který nedokáže zachránit lidi, které má rád. Thalie, Laura, Derek, Cora, všichni Haleovi kromě Petera a ani ten to možná nepřežije. Kroky byly slyšet čím dál tím blíž. Rychle jsem se rozběhl od Nemetonu a schoval jsem se ve křoví. Má vlčí podoba my nyní zajišťovala lepší krytí.
Chvíli jsem ve křoví čekal, ale jen chviličku. Z houští naproti mě se vynořila postava. Okamžitě jsem rozeznal, že je to muž. Prohlížel jsem si pozorně jeho rysy, ale nevzpomínal jsem si, že bych ho znal i můj čich nebyl obeznámen s jeho pachem. Ten člověk byl pro mě záhadou a to mě děsilo. Na mysl mi tanuli otázky: Je to lovec? Pracuje s ní? To on to udělal? Jde po mě? Chce mě zabít? Všiml si mě? Avšak ten muž nevypadal že by někoho hledal. Spíše se mi zdálo, že už našel cíl svého bádání. Ten starý pařez. Ví co je zač, nebo ne? Co má v úmyslu? Byl jsem hrozně nervózní a vystrašený. Co kdyby si mě všimnul a chytil mě. Ze základního zvířecího instinktu jsem ukročil vzad, bohužel jsem ještě nebyl zvyklý na to mít více než dvě nohy tudíž jsem nedopatřením stoupl na větvičku a i přesto, že jsme nebyl nijak těžký, křupla. Ten zvuk prořízl to až posvátné ticho jako sekyra, jež padá na hlavu odsouzence. Stejně jako při popravě, nebo spíše po ní i po tomto zvuku vyletěli do vzduchu ptáci. Připadalo mi to až směšné. Teď už bylo nemožné aby to ten člověk nějakou náhodou neslyšel, leda že by byl hluchý jako pařez. Okamžitě jsem vylétnul a uháněl jsem co mi nohy stačily. Až mě překvapilo s jakou lehkostí jsme vystartoval a jak velkou jsem nabral rychlost. Ten muž neměl nejmenší šanci mě chytit.
Zastavil jsem až vysoko v horách nad Beacon Hills. Zde jsem se rozhodl nějakou dobu pobýt. Chtěl jsem vymyslet co dělat dál. Ale co asi tak může dělat desetiletý chlapec jako já. Bez rodiny, přátel. Nemám nic. Jsem naprosto sám. Osamělý vlk.
