Ve vlčí podobě jsem strávil téměř dva týdny. Nejprve to bylo kvůli praktičnosti. Lov byl snadnější, byl jsem rychlejší, lépe jsem reagoval na podněty a nebezpečí a spoustu dalšího. Ale když už jsem si nepřipadal tak moc ohrožený a chtěl se přeměnit, abych byl ve své normální lidské podobě, nešlo to. Nevěděl jsem jak. Neuměl jsem to. Nikdo mě to neučil. Začal jsem panikařit. Nemám tady nikoho kdo by mi pomohl, kdo by věděl co mám dělat. Chvíli jsme si byl jistý, že zůstanu v téhle podobě na věky věků, ale po pár dnech jsem se naštěstí proměnil nazpátek. Ani vlastně nevím jak.
Potřeboval jsem jídlo a už jsem nehodlal riskovat další proměnu, ne teď. Rozhodl jsem se tedy vydat se do civilizace. Šel jsem do Beacon Hills.
Ulice byly na můj vkus příliš hlučné a špinavé, ale po chvíli jsme si zvyknul. Měl jsme hrozný hlad a tak jsme se vydal do obchodu. Ve výloze jsem si všimnul jedněch novin. Byly ještě z minulého týdne. Byla tam fotka domu v plamenech. Okamžitě jsem ho poznal. Vešel jsme dovnitř a začal jsem v nich okamžitě listovat až jsem našel celý článek pojednávající o požáru. Byla mu věnována celá dvoustránka. Psali, že všichni, kromě pana Petera Halea uhořeli, a výše zmíněný se nachází v kómatu a není jisté, zda se někdy vůbec probudí. Psali, že je možné, že dům někdo zapálil záměrně, ale že spíše vzplanul nějakým nedopatřením. Z mého čtení mě zpátky do reality vrátil hlas chlapa stojícího za pultem.
Prodavač říkal. ,,Jsem rád, že má ještě tenhle týden někdo zájem o ten požár myslel jsme, že už je pasé." Zasmál se.
To mě naštvalo a aniž jsem si to uvědomil, pomalu mi začínaly vyjíždět drápy. Naštěstí jsem si toho včas všimnul a snažil se to dostat pod kontrolu. Ten muž mi však vůbec nepomáhal, protože pokračoval.
,,Ale jestli si kluku přečteš ještě jedinou řádku tak mi to tady pěkně zacáluješ, tím si můžeš bejt jistej. Nejsme totiž žádná knihovna. Když to chceš číst, kup si to."
Naštvaně jsem ty noviny zavřel a vrátil je zpátky do stojanu. Pak jsem pokračoval dál směrem k jídlu. Stále jsem však cítil na svých zádech pohled toho prodavače. Až teď mi došlo, že já vlastně žádné peníze nemám. Těžko si tak můžu něco koupit. Ale měl jsem hrozný hlad a udělal jsem chybu. Vlastně jsem si to ani pořádně neuvědomoval a strčil jsem si nějakou čokoládovou tyčinku, jež mi přišla pod ruku, bezmyšlenkovitě do kapsy. A když jsem chtěl z obchodu vyjít ven, jako bych si nic neodnášel, tak mě samozřejmě ten chlápek musel zastavit. Nechtěl jsem mu ukázat co mám v kapsách, takže mě prošacoval sám. A samozřejmě co to neobjevil. Se škodolibou radostí máchal nad hlavou čokoládovou tyčinkou.
,,To se teš kluku. Já ti to spočítám." Říkal si spíš sám pro sebe při vytáčení policistů.
Ti tu byli do pár minut.
,,Podívejme, takovej velkej zločinec." Smál se jeden ze strážníků.
,,Tak pověz kde jsou tvoji rodiče, ať to můžem rychle vyřešit."
Ale já nic neřekl. Co bych taky měl říkat.
,,Jak se jmenuješ." Ptal se mě znovu.
,,Když neodpovídáš, tak tě asi budem muset vzít do vazby." Pronesl policista žertem, ale já stále neodpovídal.
Takže mě nakonec na tu stanici odvezl. Posadil mě do křesla. Naproti byla kancelář šerifa. Policista co mě sem přivezl mi ještě zdvořile nabídl vodu, ale já ho ignoroval. Takže se zamračil a vykročil ke dveřím šerifa. Já začal sledovat televizi, která na stanici běží celý den, ale já byl jejím jediným divákem. Běží tam pouze zprávy. Když jsem ji sledoval já byla tam zrovna dlouhá debata s jakýmsi Anthonym Stilesem.
Po nějaké době mi někdo poklepal na rameno. Byl to ten strážník co mě sem přivezl. Za ním stál o něco starší muž s šerifskou hvězdou na košili. Ten řekl klidným hlasem.
,,Tak pojď synku, popovídáme si u mě." Řekl přátelsky šerif a odvedl mě do své kanceláře.
