Petera jsem našel hned pod schody naproti hlavnímu vchodu. Ležel tam naprosto nehybný pod hořícím trámem, ale stále byl při životě. Odhodil jsem z něj dřevěný trám a sykl bolestí, neboť trám byl rozžhavený a já si o něj popálil ruce. Odtáhl jsem Petera z domu a okamžitě se vrátil hledat ostatní.
V přízemí už nikdo nebyl a tak jsem běžel nahoru, kde jsem opatrně nahlížel do pokojů, abych našel zbytek rodiny. Byl tu ještě někdo živý. Cítil jsem to. Rychle jsem nahlížel do pokojů a nakonec jsem našel Talii. Seděla v rohu místnosti kam se zatím oheň nedostal. Díky rozbité střeše byly podlaha i stěny obložené dřevem stále mokré, kvůli včerejšímu vydatnému dešti.
,,Dylane." Řekla Talie když otevřela oči.
Všiml jsem si, že jí silně krvácí noha a zároveň se rukou snaží zastavit krvácení na břiše. Nechápal jsem proč se jí rány nehojí a kdo jí je vůbec mohl způsobit. Jediné co jsem v tu chvíli chtěl bylo dostat jí co nejrychleji pryč. Do bezpečí. Když jsem k ní natáhnul ruce, abych jí odtáhnul tak jako Petera pryč z hořícího domu, tak mě zastavila a chytla mě za ně.
,,Ne, nedělej to. Musím ti něco říct." Chvíli těžce oddechovala než znovu pokračovala.
,,Tvá teta, teta Kate se dozvěděla, že jsi naživu. Musí si myslet, že jsi tu dnes zemřel, jinak po tobě půjde, dokud tě nezabije. Musíš utéct co nejdál odsud a nevracet se sem. Už nikdy. Rozumíš."
,,Ano." Vzlykal jsem.
Talie se jen lehce usmála, jako by vše bylo jak má být a otřela mi stékající slzy.
,,Dobře. Zachraň prosím ostatní, ale pak už je radši nevyhledávej. Vymysli si novou identitu a taj ty předchozí. Už nemůžeš být Thomas Argent, ani Dylan Hale. Buď prostě obyčejný kluk bez jakýkoliv zvláštních schopností. Musíš zapadnout, protože takových lidí si nikdo moc nevšímá. Jedině tak budeš v bezpečí. Nikoho by ani nenapadlo, tě podezírat, že si v něčem jiný. Chápeš."
Jen jsem kýval hlavou a plakal. Znovu se na mě usmála, byla tak klidná a vyrovnaná.
,,Mám tě moc ráda Dylane a ať se stane cokoliv vždy tu budu s tebou. Jsi pro mě jako můj syn. Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor."
,,Slibuji."
Přitáhla si mě do své náruče a naposledy mě objala. Brečel jsem na jejím rameni a několikrát jsem zakašlal, kvůli kouři, který se pomalu dostával do mých plic. Rychle se ode mně odtáhla.
,,Už musíš jít."
,,Ne. Pojď semnou."
,,Sbohem Dylane."
Řekla stále s laskavým úsměvem na rtech. Chytla mě za zápěstí a rychle s ním trhla. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat vyjely z mé ruky drápy a jedním prudkým přejetím přes její krk se jimi podřízla. Jen jsem stačil vyjeknout, ale už bylo pozdě. Ležela tam mrtvá a oheň už byl všude.
Musel jsem pryč. Dusil jsem se kouřem a dolní patro už bylo kompletně v plamenech. Jedinou možností byl skok z okna, při kterém jsem si zlomil nohu. Odplazil jsem se Peterovu tělu, které bylo v bezpečné vzdálenosti od domu.
Stále tam ležel celý popálený. Byl téměř k nepoznání. Podíval jsem se na své ruce, ale popáleniny, které jsem před chvílí utrpěl se již vyléčili. Nechápal jsem jak to, že on se ještě nehojil. Pak jsem si všiml střelné rány na jeho boku. Drápy jsem mu kulku vyndal. Chvíli jsem jí držel mezi palcem a ukazováčkem a pozorně si jí prohlížet. Vypadala docela obyčejně. Ale byla něčím naplněná. Ten pach, který vydávala jsem neznal. Co je to za rostlinu co brání Peterovi v uzdravování. Hodlal jsem to zjistit.
Najednou jsem uslyšel sirény a přijíždějící auta. Má noha už se zahojila a tak jsem rychle utíkal pryč, daleko od toho všeho. Doběhl jsem k jezeru kde jsem se na chvíli zastavil. Bylo krásné a čisté, klidné. V jeho odrazu jsem viděl noční oblohu. Měsíc, který každým dnem dorůstal do úplňku, hvězdy, stromy a také sám sebe. Mé oči svítili. Ale místo žlutých očí bety jsem zpozoroval červenou záři. Oči alfy.
