𝙘𝙞𝙜𝙖𝙧𝙚𝙩𝙩𝙚 𝙖𝙝𝙚𝙖𝙜𝙤 [ cz ]

xi. 🚬

,,To snad nemyslíš vážně!"

Rozpačitě jsem stál ve dveřích kuchyně a sledoval moji mámu, jak si čte e-mail ze školy, vysvětlující jí, proč její dcera dnes přišla domů až v šest a proč je na den suspendována ze školy.

,,Úmyslné ublížení na zdraví jinému studentovi… Ellie, okamžitě chci slyšet tvoje vysvětlení!" zahřměla máma, jak to jen šlo, s jejím hlasem, který přecházel v pištění, když moc zvedla hlas. Jako třeba teď. S myslí zatemněnou zbytky toho brka, o který se s náma Javier rozdělil, když jsme odseděli náš odpolední trest, bylo náročný se tomu nezasmát.

Zaťal jsem si nehty do dlaní. ,,Ta holka o mě měla nějaký kecy," zabručel jsem neochotně, vyhýbající se mámě pohledem.
,,Prosím?!"
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na ni víc zpříma. ,,Říkala o mě něco, co nebyla pravda," odvětil jsem trochu zřetelněji. ,,A vyklopila mi na mikinu svůj oběd."

,,Ellie, zlatíčko, já nechápu-"
,,Andy."

To jméno opustilo moji pusu dřív, než jsem se stačil zarazit. Máma i Daniel, který doteď jen rozpačitě mlčel a sledoval nás nejistým pohledem, sebou trhli a zadivali se na mě.

Tep mi vyletěl do závratných výšin, srdce jsem měl až v krku, ale pokračoval jsem: ,,Jmenuju se Andy, ne Ellie, mami. A nejsem holka. Už jsem ti to opakoval několikrát."

Máma vyčerpaně vzdychla a složila si hlavu do dlaní. Daniel se na ni ustaraně podíval. U srdce mě bodl osten provinilosti, když jsem viděl, jak ztrhaně vypadá, ale zaťal jsem zuby.
,,Na tohle teď opravdu nemám náladu," pronesla máma tónem plným jedu, který jsem tak palčivě dobře znal. ,,Jsi moje dcera, Ellie, a ať už si nalháváš cokoliv, není to pravda. Jdi do svýho pokoje, hned. A nejmíň čtrnáct dní žádné vycházky, rozumíme si?"

V uších mi hučelo, vztek mi vřel v žilách jako rozpálená láva. Rozzuřeně jsem oddupal a práskl dveřmi, marně doufající, že ta trocha násilí na nebohém kusu dřeva mi pomůže. Nepomohla. Věděl jsem přesně, co mi přinese úlevu, a předmět, který mi mohl aspoň trochu usnadnit ten přetlak, který ve mě bublal, se nacházel za krytem mého mobilu, vždy u mě.

Zamknul jsem za sebou dveře a v podstatě serval kryt z mobilu, házející ho na neustlanou postel. Žiletka tiše dopadla do hromádky špinavého oblečení a já ji se směsicí zuřivosti a divokého zadostiučinění popadl, vyhrnující si rukáv.

Jeden řez. Dva. Čtyři. Krev začala stékat dolů po ruce a já zaklel, rychle chňapající po kapesnících. Šest. Devět. Zašpinil jsem povlečení, ale bylo mi to jedno. Důvěrně známé palčivé štípání uvolnilo mou mysl od spalujícího ničivého víru myšlenek. V hlavě jsem měl prázdno, viděl jsem rudě, za očními víčky mi bzučela televizní statika.

A pak jsem se, jako lusknutím prstu, z té zběsilosti probral.

Krev mi stékala po pořezaném předloktí a tiše skapávala na postel a zakrvácený kapesník. Zprudka, mělce jsem oddechoval, srdce mi bušilo, jako kdybych uběhl maraton. Ruce se mi třásly. Celý jsem se třásl, ani jsem si to neuvědomil.
Jako v transu jsem očistil žiletku a vrátil ji za kryt telefonu. Zuřivost beze stopy zmizela, teď ji nahradila nastupující panika. Kurva. Přitiskl jsem k ranám kapesník, ale za chvíli jsem ho musel odhodit. Kurva, kurva, kurva. Nebylo to život ohrožující, to ne, ale tolik jsem si ještě předtím při jedné příležitosti neublížil. Abych potlačil nastupující záchvat paniky, praštil jsem do zdi.

Javier.

Ta myšlenka mi v hlavě blýskla úplně znenadání, jako blesk z čistého nebe. Klepajícíma se rukama jsem vzal mobil a našel Javierův messenger. Sesmolil jsem krátkou zprávu plnou překlepů a rozklepaně se posadil, tisknoucí kapesník k ranám.
Javi neodepisoval a mě docházelo, jak idiotsky jsem se zachoval. Nemám přece právo po něm chtít, aby snášel moje stavy. A ještě se možná přece jen neznáme tak dobře. Nejspíš má na práci něco jinýho, něco mnohem důležitějšího, než tenhle wreck, co si říká jeho kamarád-

Z víru myšlenek mě vytrhlo tiché zabzučení. Javier.
Vezmi si věci. Čekám venku.

Projel mnou záblesk bláhové, hloupé naděje. Ale… to nemůžu.Mám zákaz vycházek.

A já mám tátovu motorku a pytlík trávy. Buď rychlej.

Nevěřícně jsem potřásl hlavou. To snad není možný.
Rychle jsem na sebe hodil velkou tlustou tmavou džínovou bundu, rukavice bez prstů, obul si conversky, do batohu strčil mobil, sluchátka, klíče, peněženku a zkontroloval, že v něm mám cíga, na hlavu ledabyle narazil vytahanou čepici a odemkl dveře, opatrně vykukující na chodbu. Čistý vzduch.

Vystartoval jsem k vchodovým dveřím, otevřel je a zas je prudce zabouchl, sprintující po schodech dolů, beroucí je po dvou. Máma vykoukla ze dveří, něco na mě křičela, ale tlukot mého srdce a vzduch svištící mi kolem uší její slova odnesl, zatímco jsem zběsile pádil dolů a ven z bytovky.

Javier na mě čekal, kožený kabát, kudrnaté vlasy v rozpadlém drdolu, s veselým úšklebkem na tváři, sedící na otřískané motorce, jednou nohou se opírající o asfalt plný kaluží.

,,Princ na bílým koni dorazil," zazubil se a nastartoval. ,,Naskoč za mě a pevně se chyť. Do desíti minut jsme u nás."

dneska dvě kapitoly, cuz potřebuju motivaci si pohnout s psaním, so enjoy ~