🌿Brother?🌿 we're going for him!

Sérum

Běžela jsem kolem lidí, kteří vystrašeně pobíhali po silnici. Neměla jsem tucha kudy mám jít, ale věděla jsem, že je to blízko.

„Všichni strážci ZLOSINu do budovy."

„Pohni!" strčil do mně nějaký voják a s dalšími v patách běžel do nějaké uličky.
„Takhle se k ženě nechová!" zamumlala jsem si pod nosem a běžela za nimi. Věděla jsem, že běží k budově. Taky to říkali v rozhlase, že?

Běželi jsme k velkým dveřím, které se otevřely po tom co jeden z vojáků udělal otisk ruky. Kývla jsem na něj a vběhla do budovy.
„Si děláte prdel ne? Zas tak velký to být nemůže!" zakňučela jsem, když jsem vstoupila do haly ve které bylo několik schodů, chodeb a výtahů.
„Frase!" zaklela jsem a rozešla se za partou vojáků. Šli jsme po schodech nahoru a šli neznámo kam. Když jsem se ohlédla uviděla jsem z výtahu vystupovat Teresu z dvoma vojákama. Zpomalila jsem krok a oddělila se od vojáků. Najednou mi hlavou projela bolest a vzpomínky.

„Vážně to chceš udělat?" zeptala se mě Mary a já kývla.
„Dobře," řekla a odešla. Sedla jsem si na postel a čekala na její příchod. Po chvíli došla a v ruce nesla nové oblečení.
„Převleč se ať můžeš co nejdřív do práce," řekla a usmála se. S úsměvem jsem si od ní vzala oblečení a převlékla jsem se.

Vyšla jsem ze dveří za kterýma mě čekala Teresa.
„Jak se těšíš na pozorování svého Meďoška?" řekla a šťouchla do mě. Jen jsem se zasmála.
„Moc," odpověděla jsem jí.
„Víš, že si, ale mohla dělat něco lepšího. Si chytrá nadaná dívka ,která toho dokáže o hodně víc," řekla a já se zastavila.
„Tereso. Je to moje věc co jsem se rozhodla dělat. Vím, že bych vám mohla pomoct vynalézt lék, ale musím ho vidět," odpověděla jsem a chytla jí za ramena.
„Dobře," řekla a s úsměvem mě objala. Objetí jsem jí opětovala a po chvíli se odtáhla.
„Už musím nebo mě Mary zastřelí, že jdu pozdě," řekla jsem a obě sme se zasmáli.
„Jasně. Tak na obědě," řekla a usmála se.
„Na obědě," řekla jsem a svižným krokem šla za Mary. Stejně mně asi vynadá za pozdní příchod.

Cukla jsem sebou a zjistila, že ležím na nějakém lehátku.
„Co se děje?" zeptala jsem se unaveným hlasem. Moc dobře jsem neviděla, takže jsem nepoznala kdo předemnou stojí. Když jsem zaostřila zrak spadla mi brada.
„Tereso?" zeptala jsem se a párkrát na ni zamrkala. Neodpověděla. Jen se na mě lítostivě podívala.
„Tereso co to děláš?" zeptala jsem se když se ke mně začla přibližovat s injekcí.
„Musíš ho zachránit. Máš v krvi něco co má i Thomas. Dokážeš ten vir zastavit," řekla a pichla mi injekci, kterou mi vzala krev. Prudce jsem zavřela oči, ale nebylo to tak hrozné.
„Ššš už je to dobré," řekla a vytáhla mi jehlu z ruky.
„Koho mám zachránit?" zeptala jsem se, protože nevím koho bych měla zachraňovat. Teresa se na mě otočila a povzdechla si.
„Newt je uštknutý," řekla a moje srdce vynechalo úder.Neodpovedela jsem. Neměla jsem co říct. Byla jsem zaskočená. Proč mi to neřekl? Začaly mi stékat slzy smutku.
„Musím vyrobit to sérum dřív než se začne měnit," řekla a začla míchat moji krev s nějakými látkami co měla na stole.
„Kde jsou?" Teresa se pomalu otočila a podívala se na mě.
„V druhém křídle ve 20 patře. Hledají Minha," řekla a znovu začala míchat tekutiny.
„Musím za nimi" řekla jsem unaveně a trhla sebou. Musím si pohnou.
„Už to budu mít" řekla a slévala tekutiny stále dohromady. Měla jsem pocit, že se zrychlil čas. Že utíká mnohem rychleji jako obvykle. Musím ho zachránit. Musím zachránit mého přítele, Thomasova nejlepšího kamaráda, Sonyiného bratra. Moment. Oni jsou sourozenci? A jak to vůbec vím? Snažila jsem se vykroutit z pásů, které mě drželi, ale nešlo to.
„Mám to!" vykřikla Teresa a rychle ke mně přiběhla.
„Pohni!" řekla jsem, když mně sundávala pásy.
„Proč nám najednou pomáháš?" zeptala jsem se, ale něco nás přerušilo. On nás přerušil.