Plameny moci✔

ŠESTÁ

„Takže, Neol," ušklíbl se Zerel, zatímco si sedl na jeden z omletých kamenů u řeky. Nejspíše voda kdysi dosahovala výš než momentálně. „Zopakuješ mi odkud že jsi?"

Zamračila jsem se na něj a raději začala z jedné z brašen lovit obvaz a hojivou mast. Kam jsem to jen zašantročila?

„Neříkala jsem ti to," připomenula jsem mu. S touto odpovědí nejspíše nebyl zcela spokojen, jak si mlaskl a promnul bradu. Gerl stál kousek od nás a cosi hledal ve svém vaku.

„A řekneš mi alespoň, kam máš namířeno? A proč jsi u všech démonů jela zrovna přes jižní Pláň?" vyptával se dál ochraptělým hlasem.

Vytáhla jsem všechny potřebné věci a usadila se na jeden z dalších kamenů, co nejdál od nich to šlo. Natáhla jsem prsty k pravé ruce a začala si vyhrnovat rukáv košile. Musela jsem zatínat zuby, abych nezačala křičet. Naštěstí se rána jevila mnohem lépe, než si ji můj mozek představoval. Nevypadalo to na šití.

„Poslyš, holka, ty jsi mi ale nějaká nemluva. To tě doma neučili slušnému chování?"

„Učili mě nemluvit s cizími," utrousila jsem drze a nanesla si na ránu trochu hojivé masti. Tentokrát mé sebeovládání přišlo vniveč a unikl mi slabý výkřik. Zerel se tlumeně zasmál a sundal si vak ze zad. Odmítla jsem nabídku jejich pomoci při ošetření a jak se zdálo, zcela pobaveně si užíval mé utrpení.

Byl to Rel; nelítostný, krvežíznivý a toužící po boji. Dávný potomek démona Opeta. Nedivila jsem se tomu, jen mi při tom naskakovala kusí kůže po celém těle.

„Umíš s lukem?" ozval se poprvé za tu dobu, co jsme seděli u řeky, Gerl. Přešel k Iseovi, který po něm hodil nedůvěřivým pohledem a přimhouřil oči. Jeho paroží se tyčilo do výše a již je osvětlovaly první jemné paprsky slunce.

Černovlasý mladý muž bez jakéhokoliv dovolení odvázal luk od sedla a začal si ho prohlížet. Nevěděla jsem, co dělat dřív. Jestli se obávat o svůj luk, nebo se snažit obvázat si ruku.

„Je to pěkná zbraň. Drahé dřevo, mistrovsky vyvážený, bez vyřezaných symbolů. Není zdobený, ale dělal ho někdo velmi zkušený." Vzala jsem si ten nejobyčejnější luk, co jsem našla. Potřebovala jsem, aby nevypadal jako z Lezumu. Asi to nevyšlo úplně podle plánů. Čím tady stříleli? Ohnutým klacíkem se šňůrkou?

Obvaz z bílé látky mi již potřetí sjel z rány po ruce dolů a já potichu zaklela. Nedokázala jsem se pořádně soustředit na dvě věci najednou. Vlastně tři. Zerela jsem z očí též nespouštěla.

„Pomůžu ti," nabídl se znovu Zerel. Jeho hnědé oči mě zkoumaly a něco hledaly. Nevěřila jsem mu ani za mák.

„Nepotřebuju pomoc."

„Stejně jako jsi ji nepotřebovala před půl hodinou?" Zasáhl do černého. Jistě, že jsem ji potřebovala, jenomže...

Semkla jsem rty do tenké linky a raději se pokusila znovu obvázat ránu. Nikdy jsem to pořádně necvičila. Většinou, když jsem se omylem zranila, mi to ošetřovali léčitelé a Lezumové, kteří věděli, co dělají.

Nakonec se mi to ale přeci jenom povedlo. Utáhla jsem to a rukáv košile ještě celý od krve stáhla nazpět.

„Jedu do hlavního města. Na oslavy," pronesla jsem nakonec, vstala a přešla ke Gerlovi, který stále zkoumal můj luk. Vyškubla jsem mu ho z rukou a přivázala zpět k sedlu. Nesměla jsem na sobě dát znát nejistotu a strach. Nebyla jsem v jejich přítomnosti jistá ani klidná. Rely jsem viděla po dlouhé době naživo a rozhodně jsem je nesměla podcenit. Poprvé to bylo, když jsem byla malá. Skrývala jsem se v houští, mezitím co se plížili lesem. Zrovna jsem byla na návštěvě u kmene vlků, když tam přišli. Lezumové je pobili.