Plameny moci✔

DVACÁTÁ

Dveře do jeho komnat jsem rozrazila se vší parádou. Strážci, kteří je hlídali, dostali toho dne již několikátý infarkt a já při posledním slunečním paprsku položila jablko na stůl. Abych byla přesnější, alespoň to, co z něho zbylo.

„A to je...?" zeptal se udiveně. Shlížel se zdviženým obočím na otlučené rudé jablko plné zaražených kamínků a špíny. Viděla jsem, jak se na chvilku celý napnul, ale hned jak si uvědomil svou ztuhlost, se elegantně uvolnit.

„Nejkrásnější jablko v celém Perelu. Tedy alespoň bylo, než jsem s ním cestou zakopla." Pokrčila jsem rameny a dala ruku zpět za záda. Plášť jsem měla na kolenou mokrý a byla jsme si zcela jistá, že i páchl. „Neřekl si, že musí být nejkrásnější i v ten moment, co ti ho donesu. Tak ho máš tady. V celé své bývalé kráse."

Snažila jsem se zachovat kamennou tvář. Po mém překvapivě příjemném rozhovoru s elfky o mé zářivé budoucnosti v ne-otroctví jsem již neměla čas na to jít kupovat nové. Slunce zapadalo a já tak měla co dělat, abych stihla alespoň přijít načas. Modlila jsem se, aby zahrávání si se slovy vyšlo v můj prospěch. Bylo to riskantní, až moc na to, že pokud bych měla víc času na rozmyšlenou, se strachem bych tuto možnost zamítla. Bohužel čas vypršel.

„A ty si opravdu myslíš," začal pomalu svým hlubokým hlasem plným mrazící krásy a uchopil ladně jablko do dlaně, „že ti tohle projde?" Slyšela jsem ozvěnu tlukotu vlastního srdce. Cítila jsem na kůži vánek konejšivě mě hladící před nadcházejícím proslovem o tom, jak dnes skončím jako oběť Temným bohům. Nebo jemu. Co na tom záleželo. Smrt jako smrt.

„Svou část jsem splnila." Částečně. Ale to slovo jsem raději spolkla. Stačily dva dny na to se udržet naživu. „Ale kdyby ti nestačilo, přinesla jsem ti i jedno k jídlu. Je z kuchyně, ale alespoň v něm není kamení," dodala jsem a podala mu rudé ovoce, které jsem do té chvíle schovávala za zády. Nebylo ani tak zářivé, ani červené a velké, ale zato vypadalo... poživatelně.

Přistoupil granciózně blíž, aby si ho ode mě mohl převzít. „Hraješ riskantně, Neol." Kdyby mé jméno neříkal alespoň tak svůdně. „Ale to se mi na tobě líbí." Uchopil jablko, přičemž přejel prsty po těch mých. Nemusel, ale udělal to. Hleděla jsem mu do obličeje zahaleného iluzí a hledala jakékoliv známky po emocích. Po něčem. Čemkoliv. Ale viděla jsem jen nejasný obrys brady, smyslných rtů a nosu. Objevoval se mi před očima stejně rychle jako se zase ztrácel. Jediná maska s rohy se nerozpíjela.

„Můžeš jít," prohlásil a udělal několik kroků dozadu, jako by se mě bál. Nechápavě jsem si ho prohlížela. „Umyj se a převleč. Služebná ti poté pomůže se upravit." Pootevřela jsem ústa, abych odvětila, že se o sebe umím postarat sama, ale promluvil dřív. „Poté pro tebe někoho pošlu. Uvidíme se na plese, Neol." Poté se ke mně otočil zády, takže jsem viděla jen jeho široká ramena, sčesané tmavé vlasy a rohy. Ruce měl sepjaté za zády, takže jsem postřehla, jak je mírně svírá v pěst. Z nevysvětlitelných důvodů se mi slabě sevřelo srdce.

Nic jsem mu na to neřekla. Byla jsem ráda, že jsem přežila a zatím nic nenaznačovalo, že by se mě chystal obětovat. Raději jsem se otočila a odešla. Musela jsem si ještě dojít pro schované peníze a předat je elfkám. To, jak se do hradu dostanou, jsem nechala na nich. Pokud jsou opravdu tak dobré a zvládnout odstranit korunního prince, musí se dokázat dostat i dovnitř hradu. Jinak by nebyly o nic lepší než já.

*

Kupodivu to doopravdy zvládly. Asi hlavním důvodem jejich úspěchu byla neviditelnost. Jak se zdálo, oplývaly magií. Ony ji neztratily. Nezemřely na nemoc, která jejich národ kdysi postihla. Místo toho se vedle mě zjevily ve svých tmavě modrých pláštích jako na lusknutí prstů a obdarovaly mě svými zářivými úsměvy plnými prohnanosti.