ČTYŘICÁTÁSEDMÁ

487 50 8
                                    

„Nesleduj dýku, sleduj protivníka," ponaučoval mě Zerel, mezitím co okolo mě kroužil s dýkou. Já tu svou držela pevně v dlani a bystře pozorovala jeho další kroky.

„Já vím. Jen jsem... dlouho necvičila," zamumlala jsem a pokusila se o výpad. Lehce ho vykryl a zazubil se na mě. V očích se mu při tom zalesklo. Pokusila jsem se o další, ale i ten skončil neúspěchem. Naštvaně jsem provedla falešný výpad vpravo a nakonec zaútočila vlevo. Loktem jsem ho praštila do břicha a když se tím nechal rozptýlit, rukojetí jsem ho zasáhla do žeber. Svižně jsem proklouzla za něj a zezadu mu přiložila ostří ke krku.

„Nechals mě vyhrát," zavrčela jsem mu podrážděně do ucha a dýku si zastrčila do pouzdra u opasku. „Chci pravý boj! Musím se zlepšit. Musím se to naučit tak, abych byla schopna vyhrát!" útočila jsem na něj slovně a přitom si zoufale zaryla prsty do vlasů.

Zerel na mě soucitně pohlédl. „Byla jsi bez pořádného jídla týden. Předtím jsme cvičili málo kdy. Nemáš dost svalů, abys dokázala v řádném boji porazit někoho, jako jsem já, nebo..." Nedokončil to. Zůstal bezeslovně stát. Soucit a lítost v jeho očích mi rvala zbytky srdce na kusy.

„Jen to řekni," pokrčila jsem ledabyle rameny. „Ardela, prince, zrádce a parchanta. Co se všichni bojíte vyslovit jeho jméno? Už jsem v pohodě." Pohledem jsem hodila ke Gerlovi, který se vybavoval s Anitou u vchodu do jeskyně. Ta s ním očividně flirtovala a on se tomu ani trochu nebránil. Terra posedávala o kus dál a brousila si meč. Něco si brblala, ale nešlo jí rozumět.

„Všichni vidíme, že nejsi, Zlodějko. Jsem rád, že zase mluvíš a vrátila se ti alespoň trochu barva do tváří, ale pomsta? To není řešení. Ta tě stráví a zničí stejně snadno, jako zlomené srdce," promlouval ke mně. Přistoupil blíž a položil mi dlaň v milém gestu na rameno. Smutek, který se mi znovu nahrnul na srdce, jsem nahradila nenávistí tak silnou, až ho to vypudilo. Nebyla jsem ničím víc než nenávistí a zlobou. Nemohla jsem být, protože ostatní pocity by mě zničily.

„Nemáš ani ponětí, jak bolí zlomené srdce," přecedila jsem přes zuby. Uvnitř mě to hořelo jako ničivé plameny požárů. „Nemáš ponětí, jaké to je, když tě někdo, koho..." Nedokázala jsem to vyslovit. Raději jsem to slovo polkla. „Zradí a přidá se na stranu tvého největšího nepřítele. Sliboval mi, že zabrání válce. Slíbil to i své sestře, když umírala. A nyní? Nechal se polapit mocí. Má trůn, má Emer a má celý Lezum naservírovaný přímo na zlatém podnosu, jako měla ta mrcha svou korunu. Takhle lehké to bude. Prostě si Lezum vezmou a přivlastní. Nikdo se nebude domáhat toho, komu právoplatně patří. Všichni budou posraný strachy, jako byli v ten večer," chrlila jsem na něj. Roztřásla jsem se, sundala jeho dlaň ze svého ramene a šla rozrušeně sama do lesa.

Mým novým terčem byl seschlý strom. Házela jsem a zabodávala do něj dýku tolikrát, až se kůra začala odlupovat a padala na zem. Řvala jsem zoufale do dlaní a rozkopala několik krtin.

Vrátila jsem se až o pár hodin později. Omluvil se mi, ale já ho bez povšimnutí minula a šla si raději lehnout.

Bylo to už čtrnáct dní od toho, kdy zabili krále. Čtrnáct dní od mého zlomeného srdce. Týden od toho, kdy jsem se dostala ze své zlaté klece. Tři dny od toho, kdy jsem svůj žal nahradila nenávistí a touhou po pomstě. Už zbývalo jen dva týdny do doby, než má země lehne popelem. Musela jsem ho zabít do té doby. Musela jsem to dokázat, i kdybych ho měla rozsekat na kousky a ty spálit a prach naházet do řeky. Musela jsem, jinak mé srdce nebude mít nikdy pokoje.

*

Probudily mě hlasy. Jeskyní se nesly mnohem více, než kdyby si povídali venku. Alespoň jsem mohla odposlouchávat, mezitím co si mysleli, že spím.

Plameny moci✔Where stories live. Discover now