Plameny moci✔

DVACÁTÁČTVRTÁ

„Včera zmizel lord Levton," prohodil ledabyle Ardel, když jsem společně s ním kráčela tajnou chodbou skrze stáje až do města. Jak se zdálo, já a Popo jsme nebyli jediný, kteří o tunelu věděli. Překvapivě.

„To je kdo?" zeptala jsem se nezáživně, ačkoliv ve mně vzplála jiskra zaujetí. Přitom se mi o obličej otřela pavučina, až jsem si ji musela rychle stírat dlaněmi pryč.

Nechal mě jít první. Nejdřív jsem si myslela, že se v něm probouzí džentlmen, ale velmi rychle mi došel pravý důvod. Proč by se princ měl brodit novými pavučiny, když je může smetávat obličejem jeho Sorelé?

„Určitě ho znáš. Obří chlapík, který měl i místo mozku nejspíš jen samé svaly. Našli ho dnes ráno mrtvého. Šíp mu prošel srdcem. Čistá střela."

Zarazila jsme se. Při chůzi jsem na něj stočila hlavu. Věděla jsem přesně koho myslí. Jím a jeho kumpány to všechno začalo. Kvůli nim si mě Ardel mohl přivlastnit. „A to mi říkáš proč?"

Pokrčil ledabyle rameny. „Myslel jsem, že bys mohla mít radost. O jednoho tyrana míň. Také mě napadlo, jestli jsi náhodou..."

„Ne," zarazila jsem ho dřív, než to mohl vůbec doříct. Nejspíš i on měl místo mozku jen hromadu svalů. Kdy bych ho asi stihla střelit? Navíc bez luku? „Nechápu, že tě to vůbec napadlo. Pamatuješ na rituál? Nezabila bych ani zvíře," připomenula jsem mu taktně. Také mi ale začalo docházet, čí práce to byla. Šíp přímo do srdce. Terra a Anita. Nejspíš ten chlapík nelezl na nervy jen mně. Někdo si objednal jeho vraždu. Na Terre nejspíš přibydou další vybrané umně tvořené šperky.

„No. Co si pamatuji nejživěji, je ostří tvé dýky u mého krku. Vypadalas vcelku odhodlaně na to, že bys nedokázala zabít," mluvil, mezitím co světlo mé louče již dosahovalo na dřevěné dveře na konci tunelu.

„To bylo něco jiného," opáčila jsem a píchlo mě u srdce. Kdybych nebyla Sorelé, kdyby mi to ten náhrdelník neznemožňoval, zvládla bych to. Udělala bych to. Ale co by mě to stálo?

„Něco jiného? Co?"

„Záchrana. Naděje." Zastavila jsem se u dveří a stiskla kov chladné kliky. Pod zemí bylo na rozdíl od povrchu vcelku chladno. Měla jsem na sobě jen lehké bílé šaty, které mi Ardel přímo vnutil a plátěné botky. Věděla jsem, že mi bude nahoře po západu slunce zima. Vždy to tak bylo. Přes den se na slunci nedalo vydržet a v noci jsem skoro mrzla.

Ardel rozumně zmlkl a po otevření dveří mě následoval dovnitř domku, ze kterého jsme již mohli volně vyjít ven do třetího kruhu.

Ovanul nás dusný večerní vánek. Do západu slunce zbývalo něco málo přes hodinu.

„Jestli to přeženeš s alkoholem, shodím tě do jednoho z těch kanálů. Je to jasné?" Střelila jsem po něm varovným pohledem. Zářivě se pousmál, až odhalil svůj bílý chrup. V očích se mu cosi zalesklo.

„Pokud by to byl čin, který bys zamýšlela jako ublížení mé osobě, magie ti to zatrhne, Sorelé. To si pamatuj." Mrkl na mě a začal si to skrze dav kráčet směrem k hlavní ulici, vedoucí přes mosty do dalších okruhů. Zakroutila jsem nad tím zlehka hlavou a následovala ho. Všimla jsem si, že s sebou dnes nemá svůj meč.

Obyvatelé Perelu se pomalu začínaly vracet ze svých prací a nastával čas, kdy zas a znovu šli oslavovat. Museli mít neuvěřitelnou výdrž v pití alkoholu, protože opíjet se tolik dní za sebou bylo šílenství. Stačilo mi vidět celý Neumírající palác ráno po svatbě Vasilii. Vypadali na umření.

Došli jsme tiše až do osmého okruhu. Zde to již žilo. Všichni se hrnuli dovnitř domů s vývěsnými cedulemi, a nebo se začali bavit u stolů vynesených ven na ulici. Nesměl jim každému v rukou chybět alespoň jeden korbel nevábně zapáchající tekutiny.