Plameny moci✔

SEDMÁ

Dva dny - dva dny cestování spolu s nimi a já si stejně nebyla jistá, na čem jsem. Jestli se jich na smrt bojím, nebo jsem ochotna si připustit, že nejsou tak hroziví, jak se o nich povídá.
Hlavní ale bylo, že se mě nepokusili zabít. Dokonce se ani nesnažili vypít mou krev, což ve skutečnosti stejně nevypovídalo skoro o ničem. Možná se jen přetvařovali? Třeba si Relové rádi hrají se svým jídlem.

Zerel celou cestu nezavřel pusu. První večer jsem měla chuť jednoduše popadnout dýku a umlčet ho, druhý jsem to již vážně zvažovala. Když byl někdo na hlídce, povídal si s ním, když byl on na hlídce, povídal si se všemi, i když na jeho tlachání nikdo neodpovídal.

Zato Gerl mlčel jako zařezaný a sem tam mě pozoroval. Na rozdíl od jeho upovídaného společníka, o kterém jsem se za tu dobu dozvěděla mnoho nepotřebných informací, jsem o něm nevěděla nic a to mě znervózňovalo. Na druhou stranu ale zase nevěděl nikdo nic o mně. Možná to tak bylo spravedlivé.

Cestou jsem pozorovala krajinu. Většinou jsme šli po vyježděných nebo vyšlapaných cestách, někdy zase po loukách a polních cestách. Nejvíc mě na tom všem znervózňoval fakt, že Feram nevypadal vůbec tak... hrozivě. Naopak. Ačkoliv zde neměli tak nádhernou přírodu jako my, stále byla úchvatná.

Viděla jsem nové druhy podivných květin pyšnících se všemi možnými barvami. Tráva byla tmavě zelená, ne tak krásně svěží jako u nás. A terén vyhlížel po většinu cesty rovně, jen s mírnými kopci.

Vesnicím jsme se nejspíše vyhýbali, jak jsem podle jejich absence usoudila. Nejvíc mě ale vyváděla z míry divoká zvěř. Byla plachá, utíkala, kryla se, nebo rovnou zalézala do svých děr. Tohle se mi stalo poprvé. V Lezumu přes léto všechna zvěř chodila až k nám a svým vlastním způsobem s námi komunikovala, nebo alespoň se mnou to tak bylo. V zimě byla plašší. Snažila se přežít před hladovými predátory.

Také jsem mnohokrát zahlédla prastaré stromy s temně hnědou kůrou vzpínající se do nebe. Jejich pokroucené kořeny nám po oba večery poskytly útočiště a já se poprvé po několika dnech konečně mohla v noci ohřát u ohně.

Druhou noc bylo bezvětří, na obloze se nevyskytovaly žádné mraky a dokonce se i oteplilo. Oheň jsme i přesto rozdělali. Iseov se uvelebil kousek stranou a začal okusovat zdejší keře. Bylo vidět, že mu nijak zvlášť nechutnají, ale neměl na výběr.

Zerel se odebral ke spánku poměrně brzy, což mě vcelku šokovalo. Zato Gerl zůstal vzhůru a s opakujícími se tahy brousil čepel svého meče. Když usoudil, že to již stačí, zasunul ho zpět do kožené pochvy a vzal si ji s sebou k ohni. Posadil se naproti mně a meč položil vedle sebe. Nechápala jsem, zda je vůči mně tak ostražitý, nebo to je jen jeho charakter.

Upřel na mě svůj nekompromisní pohled a já si raději našla něco na práci, abych mu ho nemusela oplácet. Popadla jsem do ruky tmavý klacík a začala s ním šťourat do země. Dřevo uprostřed ohniště ohraničeného černými kameny zapraskalo a plameny mírumilovně osvětlovaly dva velké kořeny - jeden za mnou a druhý zase za Gerlem. Okruh světla se okolo ohniště postupně zmenšoval.

„Proč jsi jela přes jižní Pláň?" promluvil náhle hlubokým hlasem. Nebylo v tom ale ani trochu náznaku přátelského tónu. Spíše jako by mi tím tónem přikazoval vyklopit veškerá svá tajemství.

„Jak jsem již řekla. Ztratila jsem se," zamumlala jsem a klacíkem rozryla další část země pod nízkou trávou.

„Sledovali jsem dalšího Tega od řeky. Zrovna jsem byl na jednom z kopců, když jsem uslyšel dusot Iseova a potom tvůj křik. Jela jsi od hranice. Tak daleko nikdo nezabloudí, Neol," zavrčel podezíravě a já měla co dělat, aby mě neovládla panika.