Plameny moci✔

PÁTÁ

Napnula jsem si tětivu u luku, nandala si na záda toulec se šípy a dýky měla pro jistotu stále upevněné k opasku, připravené každou chvíli k vytasení.

Ta pláň s pár stromy byla... hrůzostrašná. Nabírala temných, skoro až rudých odstínů krve a šedé mraky pokrývající sem tam oblohu hrozily, že zakryjí slunce a to již tak strašlivé místo zahalí do tmy. Cítila jsem, jak se mi po pokožce plazí cosi temného, cosi nepěkného a já neměla ponětí proč. To celé místo působilo tak vzdáleně tomu, kde jsem vyrůstala, a na co jsem byla zvyklá.

Rozhodla jsem se sem zavítat sama od sebe. Kdyby mě sem ale nutil jít někdo nedobrovolně, škubala bych sebou ze všech sil a snažila se vymanit. Nyní jsem musela jít se spadlým srdcem až v kalhotách dál.

Iseov stále ostražitě střihal ušima na všechny strany. Huňatá hnědá srst ho v tom horku musela přímo dovádět v šílenství, ale nedal to nijak najevo.

Feramu vládlo letní horko spojené s nesmírným dusnem. Při každém nádechu mé plíce nasály cosi štiplavého a rozhodně ne vábivého. Pot na čele a v podpaží mi vysušovalo horko. Ztěžka jsem nasávala nezvyklý vzduch do plic. Ty se vzpouzely a měla jsem tendenci kašlat.

Údolím jsem šla ostražitě až do setmění. Ačkoliv se to zdála jako krátká vzdálenost, kterou jsem měla k jeho konci urazit, stále jsem se musela vyhýbat padlým stromům, prohlubním, kořenům a suchým klackům. Navíc nerovnost a sypkost půdy mi v tom nijak nepomáhala.

Utábořila jsem se až při západu slunce u jednoho z mohutnějších stromů. Na oheň jsem neměla ani pomyšlení, jelikož prostředí okolo nebylo ani za nic důvěryhodné a bezpečné. Nesměla jsem riskovat. Relové zde mohli být kdekoliv.

Stejně tak mě k šílenství dováděly hrůzostrašné představy, které do mě od mala cpaly. Měla tu být monstra, krvelačné příšery, zem plná zla. Kde se to urývalo? Číhalo to na mě? Plánovala jsem být do svítání na stráži. Spánek jsem si na tak špatně krytém místě nemohla dovolit.

„Dobrou noc, Iseove," zamumlala jsem, sedla si na deku, zabalila se do pláště a opřela se o drsnou kůru stromu. Alespoň on si mohl dovolit odpočinout.

I když ve dne planinám vládlo horko, na večer se rapidně ochladilo a já se musela tisknout k plášti, abych se co nejvíc zahřála. Čekala jsem, že to bude dlouhá noc plná častých zmatků a hledání monster ve všech záludných stínech okolo. To se však nestalo.

Probudila jsem se uprostřed noci. Má únava z cestování musela potlačit zdravý rozum přežití, který plánoval celou noc hlídat. Měsíc již ozařoval okolí a já se tísnila ve stínu pod stromem. Iseov stál nade mnou a s hlavou vztyčenou do výšin nasával vzduch, přičemž klopil uši dozadu. Něco bylo špatně. Cítila jsem to, vnímala. Došlo mi to hned na to. Bylo ticho. Až moc velké ticho.

Neslyšela jsem žádného z ptáků, ševelení zvěře, dokonce i vítr se stáhl do ústraní. Na začátku jsem nic nepotkala, ale cestou jsem viděla několik zajíců a proletělo mi nad hlavou pár ptáků. Nyní ale vše mlčelo. Něčeho se to bálo. Krajina hrobově zadržovala dech.

Instinktivně jsem rukou nahmátla rukojeť jedné z dýk. Neměla jsem sebemenší ponětí, co očekávat. Byla jsem ve Feramu - říši příšer a monster. Povídali mi o tom příběhy, strašili před spaním. Na toto jsem narazila? Na nějakou kreaturu, která se mě chystala sežrat a roztrhat na kusy? Svými tesáky mi roztrhá maso a sežere mě zaživa v bolestné agónii. Nikdo neuslyší můj řev. A i kdyby, nebude se pídit po tom, co seděje.

Spěšně jsem srolovala deku, připevnila ji k sedlu, utáhla Iseovi podbřišník a chystala se nasednout, když jsem to uslyšela. Vrčení. Slyšela jsem doopravdové vrčení. V ten moment by se ve mě krve nedořezali. Zadrkotaly mi zuby a naskočila mi husí kůže.