Lhář ve vlnách ztracen

LXIV.

Na jeho rukou bylo mnoho krve. Zabil mnoho lidí, kteří měli rodiny, přátele, někam náleželi a mnohdy byli i nevinní. Zabíjel muže, ke kterým cítil sebemenší špetku citu, protože si myslel, že tak koná dobře. Ve skutečnosti pouze chránil sebe, aby nikdy nebyl odhalen.

Zabil ale i takové, kteří si to zasloužili. Muže, který ho zneužil, kněží, kteří vraždili a sami byli prohnilí a plní hříchů.

Smrt Fyrela pro něho byla ale v něčem jiná. Neměl na rukou jeho krev, nebyl tím, kdo by ho uškrtil, probodl mu srdce, neupálil ho. Ale kvůli němu se Fyrel vydal na pevninu a poté zemřel. Proč?

Fyrel přežil mnoho, sám Ten nejhorší mu to řekl. Pokoušel se otrávit, podřezat své žily, probodnout srdce a mnoho dalších věcí, ale vždy přežil. Proč tedy zemřel, když pouze zavřel své oči?

Posadil se do loďky, když všichni odešli. Slunce zůstalo skryté za mraky, vlny se tříštily o pláž a loďku. Tvář měl schovanou v dlaních, byl shrbený a snažil se... existovat. Neplakal, nepřemýšlel, pouze seděl a snad čekal, že se stane zázrak. Svět mu přišel chladný, i když bylo poměrně teplo. Sníh nebyl nikde okolo, vzduch byl i docela teplý, pouze vánek studil.

Netušil, jak dlouho tam seděl, a kdy přesně se za něho někdo postavil. Pocítil však jeho přítomnost, otočil se přes rameno a tupě zíral na Toho nejhoršího.

Najednou v něm viděl zcela vše, co předtím neviděl – podobu. Celý život hleděl na obrazy Briciuse, které se více nebo méně podobaly, ale vždy měly něco společného. Zlaté vlasy, velmi staré oči a výraz, který z něho dělal někoho vzdáleného a nepochopitelného.

Pomalu vstal, boty se mu zabořily do mokrého písku, pěsti měl sevřené a hleděl na někoho, koho dříve považoval za nejhoršího démona, ač to vždy byl jeho Bůh a lidstvo ho z něho udělalo pouhou vírou.

„Chceš se mnou o něčem mluvit?" zeptal se Bricius tiše. Ani nebyl překvapen tím, jak moc klidný byl. Zdálo se, že vždy byl nad ostatními, ale v tom smyslu, že s nimi nedokázal soucítit a raději se jim stranil. Strážil jejich domov, ale více pro jejich pohodlí udělat nemohl.

„Kde jsou ostatní?" zeptal se nejdříve strhaně.

„Pohřbí ho, zaslouží si, aby ležel tam, kde jeho rodina," odpověděl mu Bricius a ukročil do strany. Paží naznačil, aby se šli projít a Silweriën pouze bezeslov souhlasil a vydal se po jeho boku přes pláž.

Nejdříve nikdo z nich nemluvil. Vítr pouze zmítal jejich oblečením a rozhazoval Briciusův plášť všude okolo. Silweriën si pamatoval, že když ho poprvé viděl, skrýval se v něm. Snad se bál, že by ho někdo z nich poznal?

Nakonec jako první promluvil Bricius. Klidně, bez náznaku souzení nebo vzteku: „Tvůj otec..."

Bricius o něm vědl vše. Věděl vše o všech, sotva na ně pohleděl. Nemělo smysl mu lhát. „Musel jsem," šeptl, než se odhodlal mluvit nahlas, „zasloužil si zemřít."

„A ti ostatní kněží?"

„Zrovna tak."

„To, že si zabil pár kněží nezmění to, co se děje dětem s rudými vlasy." Bricius se k němu natočil, bradou mu naznačil, aby své kroky stočil trochu více vlevo. Věděl, kam míří. K hlavě obrovské želvy. Bylo to místo, kde byl Bricius nejčastěji.

„Já vím," vydechl s bolestí v hlase, „ale..."

„Cítil si vztek. Stejně jako ve chvíli, kdy ti otec řekl, že tě nikdy nemiloval."

Chloupky na Silweriënově krku se zase vzpřímily. Bricius věděl o všem, tedy i o tomhle. Věděl jeho skutečné jméno a mnohem dříve, už tehdy, kdy vkročil na želvu.