XLVI.

323 44 18
                                    

Měsíc dorůstal, jeho stříbrný povrch jemně zářil na černé bezhvězdné obloze, foukal slabý vánek a z lesa se ozýval cvrkot cikád. Zůstali sedět u studené tůně, Kain si smáčel nohy, čistil si černou špínu za nehty, zatímco Laureliën se pokoušel vydrhnout špínu z vlastního oblečení. To, které mu dal Kain, mu připadalo jako cizí. Látka byla hrubá, drsná na dotek a připomínalo mu to trochu oblečení, které nosil jako dítě. Ušité z pytloviny a toho, co okolí nabídlo, protože pořádná látka byla drahá.

Ani jeden z nich neměl co říct. Nebyli lidmi, kteří chtěli za každou cenu mluvit, protože netušili, co by si měli říct. Stále byli jako dva cizinci, neznali se, netušili, jakou osobou byl ten druhý a ani netoužili po tom, aby se navzájem z tohoto hlediska poznali. Oba dva zajímalo pouze to, co toho druhého formovalo a zlomilo. Ani jeden z nich nechtěl nikdy odpovědět.

Laureliënovi se však v hlavě poslední dobou nehonilo to, kým Kain byl a proč existovalo něco jako lidé, kteří byli ovlivněni démony natolik, že museli uprchnout do hlubokých vod, kde jim nebylo dovoleno zemřít. Jeho mysl byla zahalená pouze tím, kdo jsou oběti vyššího dobra, za kterého považoval své náboženství. Kain mu řekl, že ho představí takovým obětem, ale ještě tak neučinil.

„Kdy mě těm lidem představíš?" zajímal se nahlas, i když chtěl raději mlčet.

Kain natočil lehce hlavu, položil si dlaně na kolena a nechápavě natočil hlavu lehce do strany. „Komu?" zeptal se.

Laureliën si lehce olízl rty a nadechl se, „těm obětem. Mluvil si o nich včera v noci," objasnil mu krátce.

Kain dlouze vydechl, narovnal hlavu, dlaní se jemně poškrábal na zátylku a zrak zvedl k obloze. Hleděl na měsíc, jako kdyby v něm hledal odpovědi.

„Brzy bude úplněk," zamumlal do větru.

Laureliën ho napodobil a zvedl zrak k obloze. Byl schopen se orientovat podle hvězd na obloze, ale až do té chvíle ho nikdy nenapadlo, aby tak učinil na Želvě. Té noci však byla noc bez jediné hvězdy, a kromě měsíce nic jiného nenabízela. „Co záleží na úplňku?" zeptal se nechápavě s hlavou zvednutou.

„Oběti trpí při úplňku," objasnil mu krátce, sklopil k němu zrak a chvíli mlčel, než mluvil dál. „Nebo při úplňku trpí nejvíce," hlesl.

Nelíbilo se mu, jak mnohdy jeho slovům nerozuměl a odmítal čekat. Stiskl krátce zuby, dlouze se nadechl nosem a přemáhal se, aby se nezeptal, ale cítil, jak se v něm ta otázka třese. „Kdo jsou ty oběti?"

Kainovi se přes obličej prohnal letmý úsměv. Vytáhl nohy z vody, vstal a protáhl se v zádech, než řekl: „O to právě jde. Kdybych ti to řekl, nevěřil bys mi nebo bys tomu nechtěl věřit. Až je uvidíš, pochopíš," mávl rukou na náznak toho, ať vyrazí, ale předtím dodal ještě jedno slovo. „Snad."

•••

Dopoledne následujícího dne zůstal s Magnou a dalšími dvěma ženami na mýtině, kde se pokoušel o přípravu mořských ryb, které Veris přinesl brzo ráno. Učil se vyjmout orgány bez toho, aby je narušil, preparoval kosti a připravoval je na pečení a rybí polévku, kterou měli připravit k jídlu.

Ta práce mu šla lépe než sekání dřeva, ale stále cítil, že je oproti všem zbytečný a zcela neschopný. Nezdálo se však, že by to komukoli vadilo a snad je i bavilo, že poblíž sebe mají někoho, kdo je už dávno dospělý a přitom neví, jak na základní úkony lidské práce.

Na rozdíl od předešlého dne, jeho společnost si chtěla povídat. Zajímal se o to, kým dříve byl, ale nešlo o to, aby věděly, proti komu stojí. Byly zvědavé, ptaly se na drobnosti a na to, co Kaina nebo kohokoli jiného nezajímalo.

Lhář ve vlnách ztracenWhere stories live. Discover now